XIV. Vyrovnání se se ztrátou

Lucius Anaeus Seneca píše v osmadevadesátém listě svému příteli Luciliovi:

"Jakou pomoc tedy nacházíme proti těmto ztrátám? Takovou: to, čeho jsme pozbyli, mějme v dobré paměti a nedovolme, aby spolu s tím vypadl nám z paměti užitek, který ztracené poskytlo. To, že něco máme, může nám být vyrváno, ale to, že jsme měli, nikdy. Je velmi nevděčný ten, kdo po ztrátě nemá pocit, že je za ztracené dlužníkem. Osud nám může věc vzít, avšak ponechává nám její užitek; o ten přicházíme jenom svým nerozumným toužením." 

Ztráta je nevyhnutelnou součástí našich životů, ať už se jedná o smrt blízké osoby, rozvod, rozchod či třeba ztrátu přátelství. Tomu, jak nám může stoická filosofie pomoci vyrovnat se se ztrátou bych rád věnoval tuto čtrnáctou, episodu Poikíle Stoá, podcastového občasníku věnovaného stoické filosofii, u níž vás vítám.

Zármutek, jako reakce na ztrátu, je do značné míry reflexivní, tedy reakcí přirozenou, proti níž by bylo pošetilé bojovat a považovat zármutek za své selhání či něco nepatřičného. Stoičtí filosofové jsou si toho vědomi a zaměřují tak svou pozornost na to, jak smutek - coby naprosto přirozenou na nevyhnutelnou součást života - zpracovat a překonat. V útěšném listu Polybiovi Seneca píše: "Přirozenost od nás vyžaduje jistou dávku žalu, zatímco nadbytek žalu je důsledkem marnotratnosti. Ale nikdy však od tebe nebudu chtít, abys úplně přestal být smutný." Klasičtí stoikové se obvykle ztrátou zabývají v kontextu smrti, což je pochopitelné, neboť smrt blízké osoby je asi nejsilnější ztrátou, jaká nás v životě může potkat - a mimo veškerou pochybnost potká. Bylo by ovšem chybou stoické úvahy nad zármutkem ze ztráty smrtí nevnímat v širším kontextu, ve kterém nám může stejně dobře nabídnout útěchu třeba v případě rozchodu nebo ztráty přátelství. Ve všech těchto případech ztrácíme ze svého života někoho, koho jsme milovali, kdo nám byl blízký, nebo někoho, koho jsme potřebovali. Ztráta zůstává ztrátou, i když způsoby, jimiž ztrácíme, mohou být odlišné.

Již v dřívějších episodách jsem se věnoval tomu, že stoicismus je často vnímán jako popření a potlačení emocí, citů či pocitů, což ale není správně. Stoická filosofie nám, mimo mnoho dalšího, nabízí způsoby a metody, jak emocím čelit, zpracovat je a vyrovnat se s nimi, a to, pokud možno, tak, aby to bylo k našemu vlastnímu prospěchu - nebo alespoň k naší co nejmenší škodě.

Může se to zdát jako samozřejmé, přesto považuji za důležité připomenout, že smrti blízkého člověka nebo rozchodu s partnerem neželíme zpravidla pro událost samu o sobě, nýbrž pro důsledky, které to pro nás přináší - možná spíše "odnáší". Totiž proto, že ze svého života ztrácíme někoho nebo něco nám drahé a pro nás důležité. To je důležité si uvědomit proto, že i když prvotní příčina může být vnější, zármutek je náš vlastní, niterný, a jen my sami v sobě jej můžeme zpracovat a vypořádat se s ním. Stoikové k tomu, jak je pro ně příznačné, nabízejí cestu racionality, rozumové práce s emocemi.

Krokem preventivním, který lze v repertoáru stoiků nalézt, je negativní visualisace — premeditatio malorum, stoická technika, které jsem se podrobněji věnoval v páté episodě tohoto podcastu. Negativní visualisace spočívá v tom, že o nepříznivých událostech přemýšlíme dříve, než nastanou, a přitom se zamýšlíme nad svou reakcí na takovou událost. V okamžiku, kdy pak taková situace nastane, neocitneme se náhle ve zcela neznámé situaci, ale v situaci, kterou už jsme si představovali a mělo by tedy pro nás býti snazší se v ní racionálně zorientovat. Iracionální, přepjatě emocionální reakce na nečekanou událost totiž může snadno napáchat větší škody než událost samotná. Senecovými slovy: Údery předvídané dávno napřed dopadnou s menší prudkostí. Využití negativní visualisace však nemusí být výhradně preventivní, této techniky lze užít i k tomu, abychom svůj zármutek překonali. Seneca doporučuje Marcii, ženě truchlící i po letech nad ztrátou svého syna, aby přemýšlela nad tím, o kolik hůře by se jí vedlo, kdyby nikdy neprožila štěstí z jeho společnosti. Tedy aby netruchlila nad tím, že je její syn mrtev, nýbrž aby byla vděčná za to, že žil.

Krokem následným, řekněme restorativním, který můžeme využít ve chvíli, kdy nás již ztráta postihla, je pak racionální přístup. Zpracování emocí pomocí rozumu. V úvodu již zmíněném útěšném listu Polybiovi Seneca píše: Jestliže totiž našim slzám neučiní přítrž rozum, Štěstěna ji neučiní. Jinými slovy tedy Seneca říká, že nevyrovnáme-li se se svým žalem my sami, sám od sebe nepomine. V třiašedesátém listě Luciliovi pak Seneca dál připomíná, že jakmile se přestaneš pozorovat, zmizí onen obraz smutku. a vzápětí Usilujme, aby se nám stalo příjemným rozpomínat se na ty, které jsme ztratili. Senecův recept na zvládnutí žalu, pokud si mohu dovolit pokusit se jej interpretovat, je tedy rozumové zvážení přínosů a negativ zármutku. Polybiovi Seneca radí, aby se zamyslel nad tím, zda bratr, nad jehož ztrátou Polybius truchlí, chtěl, aby se nechal trýznit žalem a slzami. V případě, že by si to bratr přál, nestojí za to, aby nad ním Polybius truchlil; pokud by si to bratr nepřál, měl by Polybius přestat truchlit z lásky a úcty k přání svého zesnulého bratra.

Důležitým způsobem, který osobně považuji za vhodný k vyrovnání se se zármutkem ze ztráty, je pak vděk. Vděk za to, co dobrého a krásného jsem prožil s tím, koho jsem ztratil, vděk za radost z těchto prožitků - snadno jsem je totiž nemusel zažít vůbec a společnost toho, jehož ztráty nyní želím, mi to umožnila. Stačilo třeba, abych se jednou v životě rozhodl jinak a vůbec jsme se nemuseli potkat, stačilo tak málo... přesto mi bylo dopřáno, abych je zažil, a právě s někým, s kým byl takový zážitek ještě radostnější o jeho společnost. V této souvislosti se samozřejmě nelze vyhnout lítosti nad tím, že spolu již další takové zážitky nezažijeme, neboť to je podstata oné ztráty, ale vděk a radost z prožitého a z možnosti právě to prožít, by měly převážit nad hypotetickými, a tedy nejistými, prožitky v budoucnu. Není to dávno, co jsem v tomto podcastu připomínal, aby člověk co nejméně důvěřoval budoucnosti, neboť ta je nejistá a může vypadat docela jinak, než jak si ji představujeme.

Čelme tedy svému zármutku nad ztrátou rozumem, zpracujme své pocity a zamysleme se nad nimi. Zbavme se pocitu křivdy, že nám bylo odepřeno něco dalšího, budoucího, na co máme nárok — žádný nárok na budoucí štěstí totiž neexistuje. Prožijme svou bolest a přijměme ji jako součást života, jíž nevývratně je, ale nenechme se jí zdolat. Zamysleme se nad tím, co positivního, jaké nové možnosti nám situace, s níž se vyrovnáváme, nabízí. Využijme nastalé situace k něčemu tvůrčímu — třeba k napsání a nahrání nové episody podcastu věnovaného stoické filosofii... Tak můžeme racionálně překonat zármutek.

Přeji vám i sobě, abychom rady a myšlenky této episody potřebovali pokud možno co nejméně, nemá však smysl nalhávat si, že je možné, abychom je nepotřebovali nikdy. Pro takové situace vám přeji dostatek síly a rozvahy.