III. Seznámení se stoickými technikami

Po dvou úvodních spíše teoretických dílech se dnes společně podíváme na některé způsoby, jak můžeme začlenit stoicismus do svého života. Všechny tyto techniky mají po mém soudu společné to, že kladou důraz na rozum, který - jak byli a jsou stoikové přesvědčeni - nám může pomoci pracovat s negativními emocemi. Prostřednictvím rozumu se můžeme na ně připravit a zvládnout je.

Jak jsem již zmiňoval, cílem stoicismu není oprostit se od emocí a citů, ale vytvořit si prostor pro to, abychom si emoce a city, a v důsledku celý svůj život, užili, jak nejlépe a nejspokojeněji dokážeme. Negativní emoce jsou samozřejmou součástí života, věděli to stoikové, víte to vy a vím to dokonce i já. Náš rozum nicméně nabízí nástroje jejichž prostřednictvím takové negativní emoce můžeme zpracovat, minimalizovat jejich škodlivý vliv a v některých případech je dokonce obrátit k dobrému. Těmito základními technikami jsou: dichotomie, resp. trichotomie kontroly, negativní visualisace, fatalismus, sebezapření a meditace. V tomto díle tohoto podcastového občasníku vám je stručně představím a postupem času si je v dalších dílech projdeme jednotlivě a podrobněji.

Dichotomie, respektive trichotomie kontroly

I přes svůj složitý název je dichotomie, respektive trichotomie kontroly vlastně jednoduchá technika. Spočívá totiž v tom, že uvažujeme, hodnotíme a poměřujeme nad tím a do jaké míry máme kontrolu nad věcmi, které se dějí okolo nás a nám. Klasičtí stoikové se klonili k dichotomii a rozlišovali věci, nad kterými máme úplnou kontrolu, a ty ostatní.

To se mi ale nejeví úplně praktické, vždyť přeci existuje obrovská spousta věcí, v našem životě myslím většina, nad kterými máme jen částečnou kontrolu, ale přesto je můžeme podstatně ovlivňovat. Například to, jak se ke mně chovají ostatní lidé, nemohu ovládat, ale mohu to významně ovlivnit tím, jak se já budu chovat k nim. Klasičtí stoikové by zrovna toto zařadili mezi to, nad čím kontrolu nemáme, a proto je zbytečné se tím, jak se ke mně ostatní chovají, trápit a přikládat tomu význam. To ale nepovažuji za rozumné a účelné, proto se raději, shodně například s Williamem B. Irvinem, současným americkým stoickým filosofem, kloním k trichotomii kontroly, která ke kategoriím úplná kontrola a žádná kontrola přidává třetí, zřejmě nejhojněji zastoupenou možnost, a totiž kontrola částečná.

Jistě kolem sebe znáte lidi, kteří se rozčilují politikou, tím, že jejich oblíbený klub zase shořel jak papír, nebo třeba počasím. Znáte ale někoho, komu takové rozčilování se prospívá? Epiktétos ve své Rukojeti zdůrazňuje, že nejdůležitější volbou, kterou ve svém životě můžeme učinit, je, zda se budeme zabývat věcmi kolem nás, nebo těmi v nás. Lidé se často věnuji věcem kolem sebe domnívajíce se, že důležité věci přicházejí zvnějšku. Podle Epiktéta je ale správně zvolit postup přesně opačný, totiž hledat původ všeho prospěchu i škod v sobě samém. Nesnažit se pošetile změnit svět, abychom v něm byli spokojení, ale raději změnit sebe.

K dichotomii kontroly se vztahují už samotná úvodní slova Epiktétovy Rukojeti: Některé věci jsou v naší moci, jiné nejsou v naší moci, to zní prostě a samozřejmě. Je ovšem důležité si to uvědomit a zamýšlet se nad tím. Když si totiž uděláme vnitřní inventuru toho, co můžeme ovlivnit, co je zcela mimo nás a naši volbu, a toho, co můžeme ovlivnit alespoň částečně, získáme tím zároveň nadhled nad tím, čemu stojí za to věnovat svůj čas a úsilí.

Jaký má smysl, zeptal by se vás Epiktétus, a stojí rozhodně za to ptát se sami sebe, věnovat svůj klid, čas a energii něčemu, co je zcela mimo rámec mé kontroly? K čemu mi prospěje sledovat přenos jednání z Poslanecké sněmovny a rozčilovat se nad těmi všemi nepravdami, argumentačními fauly, nebo tím, že premiér nezvládne dát dohromady větu, která by nesla nějaké smysluplné sdělení? Pomůže něčemu moje rozhořčení? A především, přinese takové rozhořčení cokoli dobrého mně samotnému?

Schválně si zkuste večer na chvíli v klidu sednout, zamyslet se a sepsat si na papír věci, nad kterými máte kontrolu, věci, nad kterými máte částečnou kontrolu, a věci, nad kterými kontrolu nemáte, ale přesto se jim věnujete. Stoikové jsou přesvědčení, že tím nezískáte jen prostý seznam věcí, nad nimiž máte kontrolu, částečnou kontrolu, nebo žádnou kontrolu, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale získáte tím něco daleko cennějšího. Se seznamem věcí, nad nimiž máte kontrolu, totiž získáte i seznam věcí, kterým stojí za to se věnovat. Věnovat jim svůj čas, své úsilí, svůj rozum, svůj vnitřní klid, a třeba i své peníze.

Další technikou, kterou bych vám rád v rámci tohoto dílu stručně představil, je technika tzv. negativní visualisace. Jejím smyslem je bránit se tomu, aby nás přemohla tzv. hedonistická adaptace, totiž zvyknutí si na to dobré a krásné, co v životě máme, což snadno může vést k zármutku a plané touze po tom, co nemáme. Negativní visualisací si připomínáme a osvěžujeme hodnotu věcí a především lidí, jež ve svém životě máme. Byť zrovna tato technika může působit poněkud podezřele (dnes se spíše setkáte s doporučeními, abyste mysleli positivně), jsem hluboce přesvědčen, že tento způsob myšlenkových cvičení, ač se mohou zdát negativní, můře podstatně přispět k vaší spokojenosti a niternému klidu.

Jak tedy negativní visualisace funguje? Lucius Annaeus Seneca nabízí její vysvětlení v dopise Marcii, matce, která ztratila svého syna, a i po několika letech po jeho pohřbu pociťuje stejně silný zármutek jako v den jeho smrti. Seneca píše: Musíš očekávat, že v životě nastanou události, jež působí zármutek. Je třeba abys měla na mysli, že vše, co máme, je jen vypůjčeno od štěstěny, která si je může vzít zpět bez dovolení a v okamžik, kdy to očekáváme nejméně. Proto bychom měli milovat své nejbližší tak, jako kdyby nám nebylo slíbeno, že zde zůstanou trvale, ba ani že zde zůstanou dlouho. Zatímco se těšíme z blízkosti svých milovaných, měli bychom se pravidelně pozastavovat nad možností, že toto jednou nezbytně skončí. Ne-li jejich smrtí, pak definitivně tou naší.

Chápu, že negativní visualisace působí zvláštně: Proč bych měl přemýšlet nad smrtí svých blízkých, když jsou naživu? Proč bych měl přemýšlet nad svou chudobou, když můj bankovní účet přetéká? Proč myslet na hlad, když je má lednička plná? Myslím, že nejlépe se mi povede přínos této techniky přiblížit na konkrétním příkladu, který navíc platí pro naprostou většinu z nás.

Z povahu běhu času a fungování světa, ve kterém žijeme, je velice pravděpodobné, že to budeme my, kdo bude pohřbívat své vlastní rodiče, osoby, kterým můžeme být vděčni za to, že žijeme své životy, často za daleko víc: za to, jak nás vychovali, za to, ať materiální, či ne, čím nás ze začátku vybavili, a mnohdy i jedněm z úplně nejbližších lidí, které ve svém životě máme. Přirozeně ztráta takto blízkého a vzácného člověka je jednou z nejtěžších událostí v našem životě. Okamžik, kdy si uvědomíte, že si se svým tátou už nikdy nezajdete na procházku, že už si nikdy nebudete povídat o knihách, instalaci vodních turbín, nebo o čemkoli jiném, takový okamžik je bolestný, paralyzující a děsivý. Proč si tedy dobrovolně třeba právě takový okamžik představovat a působit si tak bolest, pro niž ještě nenastal čas?

Ze dvou důvodů. Jednak proto, že ve chvíli, kdy takový okamžik nastane, na něj budete o něco lépe připraveni a budete s touto situací o něco lépe smířeni. Druhý důvod ale považuji za důležitější, totiž protože vám to připomene, jak důležité je zvednout telefon a tátovi zavolat, vyrazit za ním, i když byste se zrovna raději dívali na televizi. Vzít si den volna z práce a vyvézt tátu na výlet třeba někam, kde jste spolu byli, když jste ještě byli malí a vaší největší starostí bylo neztratit svého oblíbeného plyšáka. Prostě a jednoduše proto, že spousta věcí, třeba ta televize, práce, tu budou víceméně vždycky, ale váš táta ne.

S tím souvisí i častá myšlenka stoických filosofů: Žijte svůj den jako by to byl ten poslední. Ne ve smyslu naprosté odvázanosti a nezodpovědnosti, ale tak abyste nemarnili čas, jenž vám byl dán. Kdybyste věděli, že dnešek je vaším posledním dnem, strávili byste jej ležením před televizí?

Co se fatalismu týče, i ten se na první pohled může zdát podezřelý. A měl by. Říkal jsem, že stoicismus je velmi racionální, a vy se teď jistě ptáte, co je racionálního na představě, že náš osud je dán a že jej nemůžeme změnit, tedy že nemá cenu se nějak snažit, protože výsledek všeho je dán předem zcela bez ohledu na to, zda a jak se budeme snažit my. To ale není tak úplně fatalismus, který mají stoici na mysli. Fatalismus, který stojí za to praktikovat a který doporučují i stoičtí filosofové, je fatalismus ve vztahu k minulosti.

To je něco, co je mi velmi osobně blízké. Už dávno předtím, než jsem se vůbec o existenci stoické filosofie dozvěděl, natož ji začal studovat, jsem dospěl k radě sobě samému: Nelituj svých rozhodnutí, pokud se později ukážou špatnými, pouč se, ale nelituj jich. V okamžiku, kdy ses rozhodoval, ti to přišlo jako správné rozhodnutí, případná nynější lítost ti nijak nepomůže.

Vlastně velmi podobný způsob doporučuje stoicismus: Na minulosti nelpi, neutápěj se v ní, ale přemýšlej o ní a ber si z ní poučení. Tento fatalismus ve vztahu k minulosti ostatně souvisí s první dnes zmíněnou technikou, trichotomií kontroly. Nad minulostí už nemáme žádnou kontrolu, nemůžeme ji změnit, proto nedává smyslu utápění se v úvahách, co by bylo kdyby, co všechno jsme udělali špatně a jak mohlo být všechno lepší, kdybychom se rozhodli jinak. Proto je lepší svou snahu upřít na přítomnost a budoucnost.

Předposlední stoická technika, jíž vám dnes představím, pak navazuje na negativní visualisaci. Jedná se o sebezapření. Sebezapření jako způsob, jak zvýraznit a lépe prožít radost ve svém životě. Stoicismus nevyžaduje žádné působení si bolesti, způsobování si utrpení, ale ponouká k tomu, abychom si občas přivodili drobné nepohodlí, neboť je přesvědčen, že pak lépe oceníme pohodlí. Může jít o občasné odepření si svého oblíbeného jídla, zařazení bezmasých dnů, vlastně i aktuálně probíhající Suchý únor by se dal zařadit pod tuto techniku, byť asi motivace většiny jeho účastníků budou jiné, ale to není důležité.

Gaius Musonius Rufus ve svých lekcích přibližuje tři výhody sebezapření: Jednak je to trénink pro případ, že se nepohodlí objeví v našem životě bez naší vůle, ať už výpadek proudu, náhlý nedostatek peněz nebo třeba jen to, že si zapomeneme vzít svetr. Pokud budeme na občasné nepohodlí zvyklí, budeme je snášet daleko lépe a bez zbytečné hysterie. Druhou výhodu pak Musonius spatřuje v tom, že pokud si vyzkoušíme, že jsme schopni nepohodlí ve svém životě zvládnout, nebudeme z něj mít obavy. Představa nepohodlí nám nebude způsobovat úzkost a nebude v nás vyvolávat strach. Musonius tvrdí, že nepohodlí posiluje naši odvahu. Třetím přínosem podle Musonia je pak to, že nepohodlí nám pomůže docenit pohodlí, které jinak máme. Sami ostatně určitě znáte, že je úplně jiný zážitek sedět ve vyhřáté místnosti celý den a přijít do příjemného tepla vymrzlý z venku.

Z týchž důvodů ostatně stoikové doporučují si nejen občas způsobit nepohodlí, ale občas si odepřít požitek, to je vlastně druhá strana téže mince s týmiž výhodami. Seneca ve své stati O blaženém životě k tomu nabízí krásně filosofickou definici: Zatímco obyčejný člověk plně přijme požitek, mudrc jej spoutá řetězy. Zatímco obyčejný člověk si myslí, že potěšení je nejvyšší dobro, mudrc se nedomnívá, že by to vůbec bylo dobro. Zatímco obyčejný člověk udělá vše, aby dosáhl potěšení, mudrc neudělá nic.

Konečně poslední stoickou technikou, o níž dnes budu hovořit, je meditace. Nikoliv meditace ve smyslu, v němž se toto slovo dnes obvykle používá, ale ve smyslu pozorování sebe samého a přemýšlení nad svými činy, slovy, rozhodnutími i myšlenkami. Stoikové jsou velkými propagátory psaní si deníků. Ostatně jeden z nejznámějších stoických spisů vůbec, Hovory k sobě Marca Aurelia Antonina, jsou deníkem.

Byť k praktikování stoické meditace deník nutně nepotřebujeme, začít si jej psát je po mém soudu jedno z nejlepších rozhodnutí, které můžeme učinit, a určitě jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem ve svém životě před více než deseti lety učinil já. Deník pomáhá třídit a formulovat myšlenky, je prodloužením naší paměti, ve které zůstane zachováno, co v naší skutečné paměti nikoli. Deník může být i visuálním potěšením, motivací, proč si pořídit něco pěkného, nebo třeba proč se zajímat o různé principy a způsoby psaní, zamilovat si různé inkousty, plnící pera nebo kvalitní papír. To ale trochu sklouzávám. Stoicismus považuje za přínosné psaní deníku, protože v něm můžeme reflektovat a hodnotit své chování, uvažovat nad tím, jak jsme se zachovali, a zda to odpovídá tomu, jak bychom se chovat chtěli. Znovu můžeme tu kterou situaci posoudit a zamyslet se nad tím, co bychom příště mohli udělat jinak a lépe.

Jak jsem ale říkal, deník není nezbytností, stoickou meditaci můžeme klidně praktikovat v duchu, třeba před spaním či při cestě z práce či školy. Zamyslet se nad prožitky daného dne a nad svými reakcemi na ně, nad svými pocity, chováním, nebo třeba nad tím, zda se nám daří praktikovat stoické techniky, které jsme se rozhodli, že ve svém životě chceme praktikovat, či to, zda dokážeme plnit úkoly, jež jsme si uložili. Je daleko snazší posouvat se nějakým způsobem kupředu, pokud alespoň občas provedeme takovou mentální inventuru, a udržíme si tak přehled.

Věřím, že se mi v tomto třetím díle podcastového občasníku podařilo vyčerpat alespoň stručně několik základních stoických technik, aniž bych při tom úplně vyčerpal vás, své posluchače. V tomto díle jsem alespoň základně, stručně představil psychologické techniky, které stoikové doporučují, nebo které se odvozují z jejich děl. Byla jimi dichotomie, respektive trichotomie kontroly, negativní visualisace, fatalismus, sebezapření a meditace.

Pro začátek to není úplně málo, jedná se o několik technik, které nejsou úplně jednoduché. Není úplně jednoduché je začít zapojovat do svého života. Není samozřejmě nutné, abyste začali hned se všemi najednou, myslím, že ideální způsob je si o nich poslechnout, zamyslet se nad tím, jak se provádějí, nebo co obnáší, jednu nebo dvě si vybrat a zkusit je občas do svého života zapojit. Není žádnou povinností využít všechny a popravdě řečeno není žádnou povinností využívat vůbec nějakou z těchto technik. Jsem ale přesvědčen, že to za to stojí, že i když můžou některé z těch technik způsobovat drobné nepohodlí, jejich přínosy daleko převyšují náklady, které jejich praktikováním můžete mít.