IX. Životní filosofie a proč ji hledat

V minulých dílech jsme se věnovali praktickému stoicismu konkrétně pěti psychologickým technikám — trichotomii kontroly, premeditatio malorum, fatalismu, zdrženlivosti a meditaci. Dnes se vrátíme tak trochu zpět k začátku, k tomu, že stoicismus vznikl jako filosofický směr a je v prvé řadě filosofií — třebaže dobře prakticky využitelnou; žádným salonním intelektuálním cvičením, jak jsme si ostatně ukázali v předchozích šesti dílech. Dnes se společně zamyslíme nad tím, proč se vůbec filosofii věnovat, co nám může přinést, budeme-li mít životní filosofii a proč by to měla být právě filosofie stoická.

Proč bychom měli vynakládat svůj čas i duševní úsilí na to, abychom se zabývali filosofií? Proč bychom měli usilovat o nalezení toho, co můžeme nazvat filosofií životní, tedy jednoduše řečeno určitého hodnotového a myšlenkového řádu, základu, na kterém pak můžeme budovat i svůj život? Když se rozhlédneme kolem sebe, můžeme docela určitě říci, že naprostá většina lidí kolem nás se otázkami životní filosofie nezabývá — věnuje se svým pracem, rodinám, dětem, psům, seriálům na Netflixu a sociálním sítím a životní filozofie jim nějak nechybí (nebo si alespoň to, že by jim chyběla, neuvědomují.) Jen abyste mě nechápali špatně — tohle je popis situace, nikoliv odsudek — považuji za naprosto legitimní žít si svůj život jakýmkoliv způsobem, který si kdo vybere, pokud tím nepoškozuje ostatní... Jen tento způsob trávení života — toho omezeného času a prostoru, který nám byl dán, nepovažuji za takový, jaký bych chtěl žít já. A vzhledem k tomu že právě posloucháte již devátou episodu tohoto podcastu, dovolím si odhadnout že ani vy. Podstatou životní filosofie, jejím smyslem, je po mém soudu životní cíl, nebo chcete-li, smysl života. Tedy v prvé řadě to, abychom se vůbec zamysleli nad tím, co pro nás tímto životným cílem v nejširším smyslu slova je. Co bychom měli udělat a čeho bychom měli dosáhnout, abychom se na konci svého života mohli ohlédnout za tím, jak jsme žili, a říci si, že jsme žili dobrý život, dosáhli toho, čeho jsme chtěli dosáhnout a že nešlo o promarněný čas. Může to znít banálně, ale je to důležité — s největší pravděpodobností totiž žádný další čas, žádný další život na to, abychom to zkusili znovu a lépe, mít nebudeme.

Prvním důležitým krokem je tedy promyšlení a formování si svého životního cíle, přičemž tento krok je zcela nezbytný k tomu, abychom mohli pokračovat dál - těžko plánovat cestu, nevíme-li kam chceme dojít. 

Druhým krokem na cestě životní filosofie je pak to, abychom si představili svůj životní cíl, který jsme již promysleli a vytkli si jej, a začali uvažovat o tom, jak k němu dospět a dosáhnout jej. To je pochopitelně nesmírně těžké, ale já nikdy nesliboval, že to bude jednoduché. Je těžké vybrat si správně svůj cíl, je těžké dobře zvolit cesty, jakými k němu dospět, ale myslím si, že úplně nejtěžší je udržet se na naplánované cestě a nenechat se z ní svést — všemi těmi lákavými nástrahami, které nám život nabízí, ať už to budou honosně znějící věci jako peníze nebo sláva, nebo drobné všední pohodlnosti, jakými může být třeba to vyvalování se před televizi, nebo hodiny strávené scrollováním sociálních sítí. Opět, prosím, nechápejte mě špatně, neříkám, že by člověk měl vyhodit televizi i telefon z okna a už nikdy nevěnovat svůj čas čemukoliv jinému než četbě Epiktétovy Rukojeti a následné meditaci nad ní. Člověk by se měl věnovat tomu, co jej učiní šťastným a spokojeným. To, zda znáte někoho, kdo se bude po dni stráveném sledováním televize a projížděním instagramu, facebooku a tinderu cítit šťastně, s dovolením, nechám zodpovědět vás samotné. 

Třetím krokem na cestě k vytvoření a především k praktikování životní filosofie je strategie, tedy zvážení a především uskutečňováním konkrétních kroků k tomu, abychom dosáhli svého cíle s využitím prostředků, jimiž můžeme tohoto cíle dosáhnout. A zde už můžeme využít toho, co již známe — stoické techniky: trichotomie kontroly nám pomůže v odlišení toho, které cesty volit, neboť má smysl volit takové prostředky, které jsou co nejvíce v naší moci, v opačném případě bychom se totiž svěřovali pouhé náhodě. Pomocí premeditatio malorum můžeme odhalit a předvídat překážky, které nás na cestě za naším cílem mohou potkat. Stoický fatalismus nás může osvobodit od toho, abychom s sebou táhli těžké břemeno minulosti, se kterou jsme se doposud nevyrovnali, a která nám brání soustředit se na přítomné a budoucí. Pomocí sebezapření si pak uchováme čas, energii i čistou a jasnou mysl, což všechno můžeme vynaložit na to, abychom se věnovali tomu, na čem opravdu záleží. A konečně s pomocí stoické meditace budeme schopni zhodnotit svůj postup po cestě, kterou jsme si vybrali, identifikovat případné problémy a zádrhely a vzít si z nich poučení pro další pokračování své životní pouti.

A nebojte se, nechci přejít otázku po tom, proč mít životní filosofii a vynakládat na ni svůj čas a úsilí, mluvením o něčem jiném, ani jsem na ni nezapomněl. Jen mi přišlo důležité, abychom si nejprve rozuměli v tom, co máme na mysli, hovoříme-li o životní filosofii. Odpověď na tuto otázku je přitom prostá - budeme-li žít život podle promyšlené životní filosofie, minimalisujeme tím pravděpodobnost toho, že jej prožijeme špatně. Minimalisujeme, nikoliv vyloučíme, to by bylo příliš odvážné tvrzení a já vám nemíním slibovat nic nemožného. Pokud si ale jako svou životní filosofii vyvolíme právě filosofii stoickou, i v případě, že se nám nepodaří plně dosáhnout svých cílů, budeme si nejspíš moci říci, že jsme udělali, co bylo v našich silách pro to, abychom a zasloužíme si uznání za to, že jsme se - narozdíl od většiny ostatních - alespoň pokusili. A že jsme pro to, abychom dosáhli svého cíle, udělali, co jsme udělat mohli. William B. Irvine ve svém praktickém úvodu do stoické filosofie nazvaném Jak žít dobrý život píše (str. 215):

Když začínám pochybovat o stoicismu, v poslední době na to reaguji tak, že si připomenu, že žijeme ve světě, v němž ať už uděláte cokoliv, možná děláte chybu. To znamená, že ačkoli je pravda, že mohu dělat chybu v tom, že praktikuji stoicismus, také mohu dělat chybu, když odmítnu stoicismus kvůli jiné filosofii života. A domnívám se, že ta největší chyba, již dělá neskutečné množství lidí, je nemít vůbec žádnou životní filosofii.

Tito lidé se protloukají životem tak, ze následují návrhy svého evolučního naprogramování, horlivým vyhledáváním toho, co je příjemné, a vyhýbáním se všemu, co je nepříjemné. Touto činností možná žijí pohodlný život nebo snad i život plný potěšení. Nicméně zůstává otázka, zda by mohli žít lepší život, kdyby se otočili zády k evolučnímu naprogramování a místo toho věnovali čas a energii tomu, aby si osvojili životní filosofii. Podle stoiků je odpovědí na tuto otázku, že lepší život je možný - sice je snad méně pohodlnýa nepřináší tolik požitků, ale rozhodně přinese více radosti.

A k tomu, myslím, už není potřeba dodávat cokoliv dalšího.