VI. Fatalismus

Lucius Annaeus Seneca ve své úvaze O prozřetelnosti píše: Vede nás osud a množství času, které každému zbývá, ustanovila první hodina při narození. Příčina závisí na příčině a události soukromé i veřejné s sebou vleče dlouhá řada věcí. Všechno je třeba nést statečně ne, protože na nás věci dopadají náhodně, jak se domníváme, ale že přicházejí podle pevného zákona. Už dávno bylo ustanoveno, z čeho se máš radovat, nad čím máš plakat, a třebaže se zdá, že život jednotlivých lidí se vyznačuje velkou rozmanitostí, všechno nakonec vyjde na stejno: sami pomíjiví přijímáme pomíjivé. Proč se tedy zlobíme, proč si stěžujeme? Právě k tomuto osudu jsme se narodili. Jen ať si příroda užívá těl, která jí patří jako svých, my, veselí a stateční ke všemu, mějme na paměti, že z toho, co hyne, nic není naše. Co je vlastní dobrému muži? Dát se osudu k dispozici. Velkou útěchou je, že jsme unášeni spolu s vesmírem, ať nám takto žít, takto umírat poručilo cokoli, se stejnou nutností váže i bohy. Nezměnitelný běh unáší sebou osud lidské i božské. Sám zakladatel vesmíru sice zákony osudu napsal, ale i sám se jimi řídí, jednou vydal rozkaz, stále poslouchá. Proč však byl bůh tak nespravedlivý při rozdělování osudů, že dobrým mužům přisoudil chudobu a rány a předčasnou smrt? Umělec nemůže změnit látku, platí tato zásada, některé věci nemohou být od některých odděleny, jsou pevně s nimi spjaty, neoddělitelné. Mdlé povahy se sklonem ke spánku nebo k bdění velmi podobnému spánku jsou složeny z nečinných prvků. Aby vznikl muž, o němž by se muselo mluvit s úctou, na to je třeba pevnější tkáň, nebude mít cestu po rovině. Bude muset jít nahoru a dolů, bude se houpat na vlnách a řídit svou lodičku v rozbouřeném moři. Bude muset udržovat směr proti štěstěně. Prožije mnoho tvrdého, drsného, bude to však sám změkčovat a urovnávat. Oheň zkouší pravost zlata, bída statečné muže. Podívej se, jak vysoko musí vystoupit ctnost, poznáš, že nemůže chodit cestami bez potíží.

Podstatou stoického fatalismu v žádném případě není odevzdanost. Jeho podstatou je, podobně jako u trichotomie kontroly, kterou jsme si představili ve čtvrtém díle tohoto podcastu, uvědomění si a přijetí toho, že existují věci, na něž nemáme vliv. To stoikové míní osudem a v tomto smyslu budu mluvit o osudu, nebo též o okolnostech, i já.

Chtějícího osud vede, nechtějícího osud vleče, tak zní slavná Senecova myšlenka a ve své podstatě shrnuje vše, co je podstatou stoického fatalismu. Totiž to, že osudu je náš postoj k němu úplně lhostejný. To, na čem záleží, je naše vlastní nastavení vůči okolnostem, které neumíme či nemůžeme ovlivnit. To, že osud, nebo chcete-li okolnosti, tedy vše, co je kolem nás a mimo naši kontrolu, nemůžeme změnit, a proto je nesmyslné se o to pokoušet. Co ale smysl má, je pracovat na svém vnitřním nastavení vůči okolnostem, na tom, jak se s nimi vypořádáme a jak se jimi necháme ovlivnit, zda jim dovolíme, aby nás obraly o vnitřní klid. Marcus Aurelius ve svých Hovorech k sobě samému cituje ztracené Euripidovo dílo Bellerofón: Je pošetilé na běh světa zanevřít, vždyť vůbec toho nedbá. Co si Marcus Aurelius z tohoto verše bere a co bychom si z něj měli vzít i my sami? Že okolnosti nastávají bez ohledu na náš vlastní postoj k nim, okolnosti nezajímají naše city, znepokojení, smutek či nadšení. Okolnosti nezajímá naše reakce na ně z jejich povahy samotné. Okolnosti nejsou lidé, náš postoj k nim je nepřivede k zamyšlení ani ke změně. Přestaňme se tedy chovat jako by jimi byly. Neztrácejme svůj čas a sílu bojem proti okolnostem, ale zaměřme se na sebe, na to, jak se okolnostem či osudu přizpůsobit a vytěžit z nich to nejlepší pro sebe sama.

Stoičtí filosofové, jak jsem už ostatně zmiňoval v díle třetím, úvodním ke stoickým psychologickým technikám, doporučují fatalismus nikoli úplný, ale fatalismus částečný především ve vztahu k minulosti. To znamená, že máme mít na paměti, že minulost nelze, a to ani při vynaložení veškerého představitelného úsilí, změnit. Na minulosti tedy nemáme lpět, to ale neznamená, že bychom se o minulost neměli zajímat, to by bylo nerozumné, neboť z minulosti se toho můžeme mnoho naučit. Věřím ostatně, že i tento podcastový občasník je toho důkazem. Stoicismus klade právě na rozum velký důraz, proto vám nebude doporučovat něco nerozumného. Jednoduše řečeno nás stoická filosofie upomíná, abychom se neupínali k tomu, co by bylo kdyby, ať už ve vztahu k minulosti, nebo ve vztahu k okolnostem, které, jak jsem řekl již před chvílí, stojí mimo nás a mimo naši kontrolu. Stoická filosofie stojí na tom, že je lepší být spokojen s tím, co mám, než se honit za holuby na střeše.

Stoický fatalismus je toho projevem. Můžeme doufat a přemítat nad tím, jak by bylo lepší, kdyby se okolnosti nebo minulost změnily, ale to nás šťastnými docela určitě neučiní. Pokud raději toto úsilí budeme věnovat tomu, abychom se naučili přijmout okolnosti světa kolem nás i jeho a svoji minulost, dojdeme spokojenosti daleko spíš. Nechápejte to prosím ale jako volání po rezignaci, spokojení se se špatným. Naprostým základem stoické filosofie je totiž apel na to, abychom žili dobrý a ctnostný život, život věnovaný moudrosti či rozumnosti, spravedlnosti, statečnosti a uměřenosti, a to dá dost práce, jistě si to umíme představit. Stoické techniky, jako jsou trichotomie kontroly či fatalismus, tak slouží k tomu, abychom dokázali lépe chápat, co je důležité a čemu stojí za to se věnovat, a měli na to dostatek času, prostoru i síly.

Ještě bych ale rád navázal na to, s čím jsem skončil v předchozí části, totiž stoický smysl života. Rád bych v tomto případě citoval, tak jako dnes už jednou, Lucia Annaea Senecu, tentokrát jeho úvahu O blaženém životě: Hledejme nějaké dobro nejen pro oko, ale skutečně stejnorodé a krásnější ve své skryté části, to vynesme na povrch. Není uloženo daleko, najde se, stačí jen vědět, kam máš natáhnout ruku. Teď jako bychom tápali v temnotách míjíme to, po čem toužíme, a narážíme do toho. Abych tě však nezdržoval oklikami, nechám stranou názory jiných, jen vypočítat je a vyvrátit by trvalo dlouho. Vyslechni náš názor, když říkám náš, nevážu se na některého z mistrů stoické školy, i já mám právo vyjádřit své mínění, a tak někoho budu následovat, někoho vyzvu, aby mně podrobně svůj názor vysvětlil, a možná až budu vyzván, abych po všech ostatních vyslovil svůj soud, neodmítnu nic z názorů vyslovených přede mnou a řeknu: Já bych k tomu dodal ještě toto: Zatím se držím souhlasně se všemi stoiky přirozenosti, moudrost spočívá právě v tom, že se od ní neodchylujeme, že se podřizujeme jejímu zákonu a příkladu. Blažený je tedy takový život, který je ve shodě se svou přirozeností, a takového života můžeme dosáhnout, jen když máme mysl za prvé zdravou, a to tak, že má své zdraví v trvalém vlastnictví, a za druhé silnou a ráznou, podivuhodně trpělivou, přizpůsobenou okolnostem a kromě toho starostlivě, avšak ne úzkostlivě dbající o své tělo a o to, co k němu náleží, pečlivě se starající o ostatní věci patřící k životu, avšak bez obdivu ke kterékoli z nich, připravenou užívat darů štěstěny, avšak ne jim otročit. Chápeš, i když to výslovně neuvádím, že když odeženeme to, co nás dráždí nebo děsí, dostaví se nepřetržitý klid a svoboda, neboť místo rozkoší a lákadel, které jsou malé a křehké, a škodí už pouhou svou vůní, nastupuje obrovská radost, neochvějná a neměnná, nastupuje mír a duševní harmonie, nastupuje velikost spojená s mírností, neboť veškerá ukrutnost pochází ze slabosti. Naše dobro může být definováno ještě jinak, to jest tatáž myšlenka může být vyjádřena jinými slovy, tak jako se totéž roztáhne jednou do větší šířky a podruhé stáhne na malý prostor nebo se uprostřed zakřiví, protože se jeho křídla zahnou, nebo vytvoří rovnou linii, avšak ať je uspořádáme jakkoli, má stejnou sílu i stejnou vůli bojovat za tutéž věc. Právě tak se může definice nejvyššího dobra v určitých případech roztáhnout a rozšířit, v jiných sevřít a zhustit. Bude to tedy totéž, řeknu-li: Nejvyšší dobro je duše těšící se ze ctnosti a pohrdající náhodným, nebo: Je to nepřemožitelná duševní síla bohatá zkušenostmi, klidná v činnosti, spojená s velkou lidskostí a ohleduplností vůči bližním. Nejvyšší dobro lze také definovat tak, že prohlásíme za blaženého toho člověka, pro něhož nic není dobrem a nic není zlem kromě dobré, případně špatné duše, člověka, který pěstuje mravnost, který se spokojuje se ctností, kterého náhodné nevynáší vzhůru ani neláme, který nezná žádné větší dobro než to, jež si může dát sám, pro kterého je pravou rozkoší pohrdat rozkošemi. Kdybys chtěl ještě pokračovat, můžeš vyjadřovat stále totéž a stále jinak, přitom zachovat význam neměnným. Co nám brání prohlásit, že blažený život, to jest svobodná duše? Vzpřímená, neohrožená a stálá, stojící mimo strach a touhu, pro kterou jediným dobrem je ctnost a jediným zlem je nečestnost a vše ostatní je bezcenný shluk věcí, který blaženému životu nic neodnímá ani mu nic nepřidává, čas od času přichází a odchází, aniž by nejvyšší dobro zvětšoval, nebo je zmenšoval. Kdo je takto založen, nutně prožívá neustálé veselí a hlubokou radost vycházející ze srdce, protože se raduje ze svého a netouží po větším, než co má doma. Proč by v tom člověk nemohl najít protiváhu k nepatrným, obyčejným a prchavým hnutím bědného těla? Téhož dne, kdy duše bude podřízena rozkoši, bude podřízena i bolesti. Vidíš, jakým zlým a škodlivým otroctvím bude otročit ten, koho budou střídavě ovládat rozkoše a bolesti, ti nejrozmarnější a nejtyranštější páni. Je tudíž třeba najít cestu ke svobodě. Tuto svobodu nám nemůže dát nic jiného než lhostejnost vůči štěstěně, pak se dostaví ono neocenitelné dobro, jímž je klid a nedotknutelnost duše a její povznesení, a po zahnání obav z poznání pravdy velká a neotřesitelná radost, laskavost a duševní jas, z nichž se bude radovat ne jako z jakéhokoli dobra, ale jako z výsledku dobra, které je jí vlastní.

Co si tedy odnést z tohoto dílu Poikile Stoa, podcastového občasníku věnovaného stoické filosofii? Jednoduše řečeno to, že kromě věcí, které jsou v naší sféře kontroly, existuje spousta věcí, které v ní nejsou. Těm můžeme říkat třeba osud nebo okolnosti. Rozlišovat je nás učí trichotomie kontroly, představená ve čtvrtém díle: okolnosti stojící mimo naši kontrolu, jako je například minulost, nemůžeme změnit ani zlepšit, nemůžeme s nimi dělat vůbec nic, a proto je pošetilé se o to snažit. Je ale také pošetilé se věnovat úvahám nad tím, jaké by to bylo, kdyby to bylo možné. Co kdybychom přeci jen mohli v životě něco udělat jinak? Takové úvahy nám sice mohou být užitečné, pokud si z nich vezmeme poučení pro to, jak se rozhodnout lépe, pokud se znovu ocitneme v situaci, kterou jsme již řešili, ale nevyřešili ji třeba úplně správně. Utápět se ale v takovém fantazírování, co by bylo kdyby, je nesmyslné. Opět připomenu slova Marca Aurelia Antonina: Nemá smysl dělat cokoli beze smyslu. Stoický fatalismus nás zve k tomu, abychom se ve svém životě nesnažili změnit to, co není v naší moci změnit, ale abychom svou pozornost upřeli na to, co změnit můžeme, a to není málo.