VII. Zdrženlivost

Budeme pokračovat v seznamování se se stoickými psychologickými technikami, které jsme si zběžně představili ve třetím díle. Dnes se podrobněji podíváme na zdrženlivost, nebo též sebezapření.

V osmnáctém listu svému příteli Luciliovi L. Annaeus Seneca píše:

Jinak se mi chce do té míry zkoušet pevnost tvého ducha, že podle předpisů velkých mužů předpisuji také tobě: zvol si několik dní, spokoj se v nich nejskromnějším a nejlacinějším pokrmem i hrubým a drsným šatem a řekni si "tohohle ses tedy bál?" Již v naprosté bezpečnosti má se duch připravovat na nesnáze a mezi dobrodiními Štěstěny má se utužovat proti jejím ranám. Voják uprostřed míru pochoduje, staví obranný val, ač tu není nepřítel a znavuje se nadbytečnou námahou, aby pak vystačil silami na potřebnou. Toho, který nemá selhat v rozhodném okamžiku, musíš cvičit již předtím. (...)

Není však důvod, aby sis na takovém uskrovnění příliš zakládal, vždyť nebudeš dělat nic jiného, než co dělá mnoho tisíc otroků, mnoho tisíc chuďasů. Važ si však sebe z toho důvodu, že to učiníš bez donucení, že ti bude stejně snadným vždycky tím trpět, jako jednou to zkusit. Cvičme se na maketách představujících nepřítele, a aby nás osud nepřipravené, seznamme se důkladně s chudobou. Budeme bezpečněji bohatí, zvíme-li, jak málo tíží být chudým. (...)

Nikdo jiný není důstojný božstva, než kdo opovrhne bohatstvím, nezakazuji ti, abys ho měl, ale chci způsobit abys ho měl beze strachu, toho dosáhneš jediným způsobem: jestliže nabudeš přesvědčení, že lze i bez něho blaženě žít. Jestliže na něho vždy budeš hledět jako na něco, co se může vytratit.

To, že zde dlouze cituji jednoho ze svých oblíbených antických filosofů, není samoúčelné. V tomto listě totiž Seneca dobře vystihuje jeden z podstatných přínosů praktikování zdrženlivosti, sebezapření, totiž to, že kdo je připraven, nebývá překvapen. Seneca je sice ve své době jedním z nejbohatších občanů Říma, ale připomíná si, že to se může kdykoliv změnit a politická a společenská realita prvého století po přelomu občanského letopočtu mu dávají za pravdu. Během vlády Tiberiovy, Caligulovy či Neronovy přišly o život tisíce lidí, vážených občanů Říma, proto, aby se někdo jiný — a často právě císař sám, dostal k jejich majetku. A nakonec sám Seneca zemřel na příkaz Neronův. Na příkaz toho, jehož vychovatelem pár let před tím byl. Na změně a na změně k horšímu obzvlášť často bývá nejhorší to, že na ni nejsem připraveni. Je vcelku lhostejno, zda naše peníze zmizí na dně v podobě lodě naložené řeckým vínem, nebo v podobě bitcoinu, důsledky jsou pro nás tytéž. Nešťastným událostem se v životě nemůžeme zcela vyhnout, nemá proto smysl se snažit se je zcela eliminovat, můžeme nicméně snížit pravděpodobnost, že se vyskytnout, tím, že je identifikujeme. A právě k tomu nám může pomoci již představená technika negativní visualisace. Rovněž můžeme snížit tvrdost, se kterou na nás dopadnou tím, že na ně budeme připraveni. A tady se počítá každý krok — i malé nepohodlí, které si dobrovolně způsobíme teď, nám může pomoci překonat nepohodlí jiné, které si pro nás bez ohledu na naše přání může přichystat Osud či okolnosti.

Druhým přínosem cvičení se v sebezapření je, jak jsem již zmiňoval ve třetím díle, že sebezapření, tedy dobrovolné prožití něčeho nepříjemného nám pomůže lépe si užít a docenit to příjemné, co nám život nabízí. Delší pobyt ve vyhřáté místnosti nás neoslní, ba naopak pokud je v ní příliš teplo, může být spíše nepříjemný; pokud ale přijdeme do tepla z venkovního chladu, budeme mít z tepla uvnitř docela jiný požitek. A to samé platí pro řadu dalších věcí, které naplňují naše životy, a které třeba považujeme za samozřejmé. Pokud si příjemné občas dobrovolně odepřeme, užijeme si je pak daleko lépe než v situaci, kdy tímto příjemným budeme přesyceni.

G. Musonius Rufus rovněž uvádí jako přínos tohoto cvičení sebejistotu, kterou jeho prostřednictvím můžeme získat. Pokud se totiž něčeho bojíme, můžeme se — domnívá se Musonius — tohoto strachu zbavit postupným vystavováním se tomu, co v nás tyto obavy vyvolává. Například pokud se bojíme chudoby, můžeme občasným zkoušením toho, zda dokážeme den, dva, nebo tři vystačit s málem zjistit, že naše obavy byly přehnané a že pro to, abychom se o sebe dokázali postarat, nemusíme nutně vynakládat horentní sumy.

Zdrženlivost je ve stoické filosofie velmi významným fenoménem, myslím si, že jsem už zmiňoval, že stoičtí filosofové nám kladou na srdce, že tím správným přístupem k našim touhám není nutně jejich naplňování, že zdroj spokojenosti máme hledat především uvnitř sebe sama, a nikoliv kolem sebe. To jsou myšlenky, které jsou pro naši prokonsumně zaměřenou současnost důležité, ale zdá se mi, že nebývají příliš často slyšet. Můžeš mít všechno, co budeš chtít, to nám říká nejen kdejaká reklama, ale často si to říkáme i my sami. Měli bychom se ale zamýšlet, zda stojí za to mít vše, co budeme chtít. Zda stojí za to, co chceme, po čem zrovna toužíme, zda to stojí za to, abychom o to usilovali a dopřáli si to. Pokud se nad tím opravdu upřímně zamyslíme, často zjistíme, že nikoliv. A byť to tak na první pohled nemusí vypadat, je to pro nás příležitost k dobrému — teď mě prosím omluvte, budu-li vykládat nesmysly, ekonomie není totiž tak docela mou odborností. Jsem ale přesvědčen, že v životě, tak jak jako v ekonomii pracujeme se vzácnými statky, přičemž jedním z nich je náš čas. Vzácnost našeho času pramení z jeho omezenosti a čím více stoický autorů čtu, tím silněji nabývám dojmu, že jednou z vášní stoického filosofa nutně musí být vášeň pro připomínání sobě i ostatním jejich vlastní smrtelnost. Stoičtí filosofové to dělají opravdu často. Právě proto, že náš čas je omezený, musíme se pečlivě rozhodovat, jak s ním naložíme, zda raději strávíme dvě hodiny v obchodním centru hledáním té pravé třiadvacáté kabelky, páru bot, nebo plnicího pera, nebo zda jej třeba raději věnujeme sobě nebo našim blízkým. Rozhodnout se správně je dnes přeci jen o něco lehčí než normálně, obchodní centra jsou totiž zavřená a kabelky, boty a plnicí pera neprodávají.

Ostatně příležitostí pro to, věnovat se více sobě samému, je dnes obecně více, než třeba před dvěma lety, a jsem hluboce přesvědčen, že pokud se chcete věnovat více sobě samému, je stoická filosofie ta správná volba. Ostatně pro to svědčí i okolnosti jejího vzniku: Zenón z Kitia pokládá základy stoicismu v době po smrti Alexandra Makedonského, tedy v době, kdy se řecká říše pomalu začíná nořit do válek diadochů a Řecko začíná upadat. Jak politicky, tak společensky...

Ale zpět ke zdrženlivosti - jak můžeme zkusit zdrženlivost do svého života zkusit pozvolna zařazovat? Rád bych zdůraznil — podobně jako u ostatních stoických technik a stejně jako u meditace ve východním smyslu slova: nemá smysl očekávat, že hned napoprvé dosáhneme dokonalosti. Je po mém soudu rozumné cokoliv, co děláme začít po malých krůčcích a postupně pozorovat své zlepšování, mít z něj radost, a právě tímto zlepšování se motivovat k dalšímu pokračování. Jak tedy praktikovat zdrženlivost? Jako naprostý expert na zdrženlivost se mi jeví Musonius, který ve svých Lekcích nabízí praktické rady k celé řadě oblastí lidského života, od oblékání přes jídlo až po stříhání. Zvláště v tom posledním je dnes lehké být stoicky zdrženlivým, já sám si už ani nevzpomínám, kdy jsem viděl naposledy - letos to určitě nebylo. K jídlu například Musonius doporučuje jíst především rostlinnou stravu, ideálně takovou, která dokonce nevyžaduje tepelnou úpravu; maso Musonius považuje za nevhodné pro člověka, naopak vhodné spíše pro divou zvěř. Maso je totiž dle Musonia těžké jídlo, které ztěžuje myšlení, a výpary z něj stoupající zatemňují duši. Co si z toho ale vzít prakticky pro naše vlastní životy? Mnohé — třeba si vyzkoušet občasný půst a pokud se vydržíte postit 24 hodin jen s pitím čisté vody, získáte tím i bobříka hladu! Nebo omezit maso. Obojí může pomoci nejen vaší duši, pokud vůbec, ale i tělu.

Ve vztahu k oblečení pak Musonius radí, abychom se zcela nevyhýbali teplu a chladu, nýbrž abychom si občas zkusili, jaké je mít o trochu méně oblečení, než bychom si oblékli běžně. A samozřejmě Musonius doporučuje i to, abychom se oblékali jen tak, abychom zakryli svoje tělo a chránili se před vnějšími vlivy, a nikoliv s marnivou touhou vypadat dobře. Myslím, že já osobně tuto radu spíš přenechám svému otci, jehož jako vlastníka nejděravější bundy na levém břehu Vltavy bezesporu potěší, že by našel zastání u filosofa, jenž bývá dokonce přezdíván jako Římský Sokratés.

Věřím, že se mi podařilo myšlenku zdrženlivosti — sebezapření popsat dostatečně přehledně. Zkuste si také někdy vyrazit do práce spíše pěšky než dopravou a je dost dobře možné, že zjistíte, že je to tak vlastně lepší, že z toho máte větší radost a cestu si lépe užijete. Navíc si při procházce docela jistě lépe vychutnáte některý z dalších dílů tohoto podcastu.