VIII. Meditace

Tato episoda je zakončením podrobnějšího představení stoických psychologických technik, představením meditace v původním slova smyslu. Tedy meditaci ve smyslu uvažování či přemýšlení. Víceméně přesný opak toho, co meditací obvykle pod vlivem východních filosofií míníme dnes — totiž snahu oprostit svou mysl od jakýchkoliv myšlenek.

Marcus Aurelius ve své knize Hovory k sobě samému píše:

K čemu právě teď užívám své duše? Takto se ptej při každé příležitosti sebe sama a zkoumej, co se právě nyní děje v oné tvé části, které se říká vůdčí. A čí tedy duši teď máš? Snad ne duši děcka či chlapce či slabé ženy či dokonce tyrana, zvířete nebo šelmy?

Navykej si pokud možno při všem, co tvůj bližní činí, ptát se sebe sama: jakýpak asi účel tím sleduje? Ale začni u sebe a sebe zkoumej nejdříve — měj na paměti, že to, co tebou pohybuje jako nit loutkou, je skryto uvnitř v tobě. Tam je sídlo pohybu, sídlo života; tam, abych tak řekl, je člověk. Jenom do toho nikdy nezahrnuj tělesnou schránku a naše údy, jež k ní odevšad přiléhají. To jsou pouze jakési nástroje, jen tím odlišné, že jsou přirostlé, neboť všechny tyto části, jestliže se k nim nepřidruží síla, která jimi pohybuje a je opět zastavuje, jsou právě tak neužitečné, jako člunek tkalci, pero písaři, nebo vozkovi bič.

Jak je tedy ze dvou citovaných myšlenek císaře filosofa věřím zřejmé, podstata stoické filosofie tkví především v sebezpytu — analyse vlastních myšlenek. Hlavní důvod, proč se venovat sobě samému pak Marcus Aurelius vystihuje lakonicky: Nesnadno lze najít člověka, který by byl nešťasten proto, že si nevšímá, co se děje v duši někoho jiného, kdo však nesleduje každé hnutí duše své vlastní, je nešťasten v každém případě.

Poměrně srozumitelný a praktický návod k tomu, jak meditovat, nabízí Seneca ve svém pojednání O hněvu:

Všechny smysly musejí být dovedeny k pevnosti. Od přírody jsou ovladatelné, jestliže je přestane kazit duše, která musí být každý den volána ke skládání účtů. To dělal Sextius, každého dne, když se uchýlil do ložnice, ptal se své duše: kterou špatnost jsi dnes vyléčil? které neřesti ses postavil? v které části své bytosti jsi lepší? Hněv ustane, nebo aspoň bude umírněnější, když bude vědět, že se bude muset každý den dostavit před soudce. Co může být krásnějšího, než tento zvyk zkoumat celý den, jaký spánek následuje po takovém prozkoumání sebe samého? Jak je klidný, jak je hluboký a svobodný, když byla duše buď pochválena, nebo napomenuta, a jako zvěd a skrytý censor sebe samé, byla soudkyní svých mravů. Využívám tuto možnost a každý den se sám před sebou zodpovídám, když bylo odneseno světlo a manželka umlkla, protože již zná můj zvyk, přehlížím celý svůj den a přeměřuji své činy a svá slova, nic před sebou neskrývám, nic nevynechám. Vždyť proč bych se bál některé ze svých chyb, když si mohu řící: hleď, ať už tohle víckrát neděláš, protentokrát ti odpouštím. V oné rozmluvě jsi hovořil příliš bojovně, v budoucnu už se nepotýkej s nezkušenými. Ti, kteří se nikdy neučili, se nechtějí učit. Tamtoho jsi napomenul ostřeji, než jsi měl, a tak jsi ho nenapravil, ale urazil. V budoucnu nehleď jen na to, zda je pravda, co říkáš, ale také, zda ten, komu to říkáš, pravdu snese. Dobrý se z napomenutí raduje, ti nejhorší snášejí hodně těžce toho, kdo je řídí.

A to je podstata meditace ve stoickém smyslu slova — stát se sám sobě soudcem, soudcem svých myšlenek, soudcem svých činů. Ohlížet se za svým uvažováním i chováním a hodnotit, co se nám podařilo a co nikoliv. V čem jsme se zachovali správně a včem bychom se příště měli zachovat jinak, zda se nám daří dosahovat cílů, které jsme si pro sebe samotné určili, a pokud ne, co můžeme změnit proto, aby se nám v tomto směru dařilo lépe? Často nám toto zpětné přemýšlení nad tím, co jsme prožili, umožní vidět věci s nadhledem: hněval jsem se proto, že mě někdo urazil? Pak bych měl přemýšlet nad tím, zda skutečně bylo jeho záměrem mě urazit — často to tak totiž nebývá a urážku z něčeho, co jako urážka ani nebylo míněno, udělám až já sám vým vnímáním té konkrétní situace. Pak je ale zbytečné se rozčilovat, že mě někdo urazil, když neměl v úmyslu mě urazit. A pokud měl v úmyslu mě urazit, není lepší se nerozčílit, a tím mu zmařit jeho zlý úmysl? Snadno tak sami přijdeme na to, že rozčilovat se nad urážkami v naprosté většině případů nepřinese žádný prospěch, a proto je lepší se nad ně povznést a nenechat si jimi vzít svůj vnitřní klid. To byl takový malý příklad způsobu uvažování, kterým můžeme stoicky meditovat nad sebou samými. Nad svými pocity, nad svými myšlenkami a věřím, že jistě dokážete přijí na zajímavější úvahy, než k jakým jsem dospěl já v tomto příkladu.

Další podstatnou výhodou meditace, uvažování nad sebou samými, je sebepoznání. Pokud se nad sebou totiž budete zamýšlet, budete rozvažovat, co vás těší, co děláte rádi a co vám přináší radost, i nad tím, co vás naopak netěší, unavuje a radost spíše bere; už jen tím, že si toto promyslíte a pojmenujete, uděláte první a důležitý krok k tomu, abyste dokázali lépe využívat svůj potenciál, čas a sílu. A vše jmenované věnovali spíše tomu, co pro vás má smysl, než tomu, co vám žádnou radost a duševní klid nepřinese. Též můžeme prostoru stoické meditace využít k tomu, abychom sebe samé hodnotili, jak se nám daří zakomponovávat do svých životů myšlenky stoické filosofie. Umíme rozlišit, co je v naší moci a co mimo ni, a zohledňujeme to při rozhodování, čemu se věnovat? Daří se nám občas věnovat se negativní visualisaci? Utápíme se v minulosti, nebo se spíše soustředíme na přítomnost a budoucnost — na to, čeho a jak můžeme dosáhnout? Podléháme svým tužbám, nebo je zvládáme kontrolovat místo toho, aby ony kontrolovaly nás? Je nicméně důležité nešpoustět ze zřetele, že cílem meditace není vršit si seznamy toho, co neděláme správně. Už jen to, že přemýšlíme popsaným způsobem, je věc, která může našim životům ohromně prospět a především děláme to vše sami pro sebe, pro svou spokojenost a svůj prospěch. Není to žádná vnucená povinnost.

Jak tedy můžeme přistoupit ke stoické meditaci v praxi? Na začátek hned dobrá zpráva: jediné, co nezbytně nutně potřebujeme, je trocha času a klidu, nic víc. Zcela nám totiž stačí naše vlastní mysl a ochota se sebe samých ptát, třeba na to, co je pro nás důležité, zda tomu věnujeme náležitou péči a čas a naopak, zda nemarníme své dny děláním toho, co našim životům nepřináší nic jiného, než dočasné rozptýlení. Můžeme se sami sebe ptát, zda se chováme tak, jak bychom se chovat měli a chtěli, tak jak bychom chtěli, aby se i ostatní chovali k nám. Můžeme být, jak jsem zmiňoval, sami sobě soudcem a zkusit na sebe pohlédnout s odstupem, můžeme přemýšlet nad tím, co ze švédského stolu života je pro nás to pravé, nebo třeba nad tím, co se nám líbí na myšlenkách stoické filosofie a jak bychom tím mohli obohatit své vlastní životy. Takovým úvahám se opravdu můžeme věnovat kdekoliv, kde máme jen trochu klidu, ať už po probuzení, či před spaním v posteli, při cestě do školy nebo práce, nebo třeba na procházce. Procházky ostatně doporučuje i Lucius Annaeus Seneca ve svém pojednání O duševním klidu:

Je třeba být k duši ohleduplný a dopřát jí občas klid, který by jí byl potravou a posilněním, je třeba se procházet ve volné přírodě, aby pobyt pod širým nebem a na čerstvém vzduchu podnítil a zvýšil naši duševní činnost. Někdy dodá novou sílu projížďka, cestování a pobyt v jiném prostředí, stejně tak i bohatší oběd a nějaký ten doušek navíc, občas je možné dospět až k povznesené náladě, ne ovšem, abychom se v ní utopili, ale jen trochu namočili. Dokáže totiž odplavit starosti, sáhnout člověku hluboko do duše a léčit smutek tak, jako některé nemoci. 

Další možností, jak se věnovat meditaci jako rozhovoru se sebou samým, může být psaní deníku. Ostatně jedním z velmi pozoruhodných děl antických stoiků, která se nám zachovala i po dvou tisíciletích, je právě deník — deník římského císaře Marca Aurelia Hovory k sobě samému (Ta eis heauton). Podrobněji o tomto konkrétním díle hovořím v episodě Co číst? Psaní deníku nicméně nabízí řadu přínosů, tím hlavním oproti samotnému přemýšlení, je možnost se ke svým myšlenkám vracet, třeba i po letech a zamýšlet se nad proměnami sebe samého. Uvažovat nad tím, co se změnilo a zůstalo stejné, to je něco, co vám paměť bez pomoci zápisků těžko dopřeje. Psaní deníku mohu v každém případě doporučit i ze své vlastní zkušenosti — deník píšu již jedenáctým rokem, více než třetinu svého života. Psaní deníku mi pomáhá nahlížet na svůj vlastní život jako na kontinuální činnost, proces, umožňuje mi vracet se k zážitkům a myšlenkám, dobrým i zlým, které bych si bez deníku jen sotva zapamatoval. Deník však není přínosem jen pro reflexi vlastního života, jsem přesvědčen, že pomáhá kultivovat nejen vyjadřování, ale i vlastní myšlení. Psaní totiž vyžaduje jiný způsob uvažování než mluvení. Je potřeba formulovat své myšlenky trochu jiným způsobem, než jakým jsme zvyklí při mluvení. A právě psaní deníku nám umožňuje, abychom tuto činnost praktikovali, kultivovali a zároveň abychom ji praktikovali a zkoušeli beze strachu z toho, že nás při ní bude někdo posuzovat. Pokud nechceme, nemusí náš deník nikdy nikdo číst. 

Poslední možností, jak praktikovat stoickou meditaci, je psaní dopisů. Pro ně, coby výsledky promýšleného psaného projevu, platí v zásadě totéž, co jsem uváděl jako výhody psaní deníku, s jednou výhodou navíc. Totiž, že pokud svým dopisům správně zvolíme adresáta, dostane se nám na naše úvahy i odpovědi. Jde navíc o velmi tradiční způsob šíření myšlenek a jejich kultivaci — velká část např. Senecových úvah se nám zachovala právě ve formě dopisů.