X. Stoicismus v lockdownu

Ve stoické filosofii lze nalézt odpověď zřejmě na kteroukoliv otázku, kterou si dokážete představit. Stačí jen dostatečně zodpovědně hledat a dokázat najít paralely a souvislosti třeba i tam, kde by ostatní hledat ani nenapadlo, mít odvahu pouštět se cestami, jež vypadají nepříliš průchodně. A právě o to se v tomto díle Ppokusím já. Dnes se společně s vámi pokusím najít odpověď na otázku, zda nám stoická filosofie nabízí radu či útěchu pro současnou situaci — lockdown

Klasičtí stoikové, asi vcelku pochopitelně, tak úplně neřešili epidemie čínské chřipky nebo duchaprostotu instagramové produkce strážce pokladu, ale pro paralely nemusíme v tomto případě chodit příliš daleko. Jeden z vrcholných stoiků — císař Marcus Aurelius Antoninus se po většinu své vlády potýkal s nemocí zavlečenou z východu, která bývá označována jako Antoninovský mor, nebo též Galénovský mor. S největší pravděpodobností se jednalo o pravé neštovice. Co se druze zmiňovaného týče, všehoschopný a psychotický vládce pak příkladem připravil o život jednoho z největších stoiků všech dob: Senecu. Tady se snažím ukázat, že i když máme pocit, že žijeme ve výjimečné době, jen těžko budeme hledat něco, co se už v našich dějinách neodehrálo mnohokrát. A snažím se to ukázat proto, že pokud nezažíváme něco naprosto unikátního, je dost pravděpodobné, že něco podobného zažívali již stoičtí filosofové, uvažovali o tom a snad se zachovalo něco, z čeho můžeme čerpat i my.

Stoičtí filosofové zřejmě nebyli úplně nejpopulárnějšími osobnostmi své doby, často totiž byli vykazování do vyhnanství, jak Seneca, tak Epiktétos byli odsouzeni do exilu - a to byl v Římě velmi tvrdý trest. Gaius Musonius Rufus byl do exilu vypuzen hned několikrát. Nebude tak překvapením, že se stoičtí filosofové věnovali otázce exilu — a jsem přesvědčen, že u exilu a lockdownu lze najít hned celou řadu spojitostí. Seneka, byv vyhoštěn, psal své matce Helvii a utěšoval ji, že exil není nic jiného než změna místa. Navíc i v tom nejhorším místě, kam je možno jednoho vyhnat, jsou lidé, kteří zde pobývají dobrovolně. Nemůže to tedy být místo tak příšerné, že by v něm nebylo k žití. Vyhnanství, píše dále Seneca, může upřít člověku jeho majetek, rodinu, přátele, ale neupře mu to nejcennější, a totiž jeho místo v přírodě a jeho ctnost. Lidi činí bohatými duch, ten člověka doprovází i do vyhnanství a v nejdrsnějších pustinách sám oplývá svými statky a užívá jich, když najde, co postačí k udržování těla.

Druhý z expertů na exil, Gaius Musonius Rufus, píše, že exil nemůže vzít člověku nic skutečně cenného, nemůže člověku zabránit v tom, aby usiloval o to, být moudrým, spravedlivým, statečným a zdrženlivým. Pokud člověk žije s ctností, domnívá se Musonius, nemůže mu exil ublížit. Pokud však chybně přikládá význam těm nesprávným hodnotám, třeba majetku, exil jej zasáhne, neboť jej o tyto hodnoty připraví. Proto Musonius zdůrazňuje, že je třeba pamatovat na to, že štěstí člověka záleží na jeho hodnotách, a ne na tom, kde a jak člověk pobývá. Komu v exilu něco chybí, je přesvědčen Musonius, cení si nesprávných věcí — totiž věcí vnějších, namísto toho, aby bohatství a štěstí hledal uvnitř sebe.

Nejsem tak docela expert na to, jak přesně vypadalo římské nebo řecké vyhnanství, ale můžu myslím docela s klidným svědomím a bez pocitu, že bych se nejapně chvástal, říci, že po tom více než roce jsem už docela obstojným expertem na to, jak vypadá český lockdown. A ten není nepodobný exilu, nebo alespoň tomu, jak si exil představuji. Lockdown, stejně jako exil, nás totiž připravil o mnoho z toho, co bylo běžnou a zdálo se že nezbytnou součástí našich životů - o setkávání se s našimi blízkými, o možnost trávit čas s ostatními, o příležitosti využívat svůj majetek, o právo vycházet ze svého příbytku, kdy se nám zachce; lockdown je tedy takový obrácený exil, ne vyhnanství, ale domácí vězení. A podobností a styčných ploch je zde celá řada, proto — myslím — můžeme směle aplikovat to, co nám radí klasičtí stoikové, využít i v současné situaci. Nermoutit se pro to, co nám bylo odebráno, ale hledat a vidět možnosti a příležitosti, jež nám současná situace skýtá. Využít času pro studium toho, co nás zajímá, rozvíjení svých schopností, nebo třeba zkrášlování prostředí, v němž teď přebýváme. A zkrášlovat můžeme i sebe, nejen zvnějšku cvičením či kosmetikou, ale i zevnitř — a k tomu bychom současného stavu měli využít především - zamýšlet se nad svým životem, zvažovat, zda jsme jej doposud vedli správným směrem a pro tento směr volili správné cesty. Zda máme životní filosofii, o které jsem mluvil v předcházejícím díle; prostě řečeno: zda žijeme takový život, jaký žít chceme a jaký žít máme. Zda je to život usilující o moudrost, spravedlivost, zdrženlivost a odvahu, tedy o životní ctnosti, jak je stoici pojmenovali. Každá krise je zároveň příležitostí - a pokud tu současnou využijeme k tomu, abychom se na chvíli věnovali sobě samým a úvahám nad tím, zda pro sebe děláme dostatek, bude to — věřím — příležitost dobře využitá. Přeji vám, ať dobře využijete nejen této příležitosti.