XI. Stoicismus v lockdownu #2

Lockdown se zdá být příběhem spíše nekonečným, proto se domnívám, že se s klidným svědomím můžeme otázce toho, jak využít stoické filosofie v tomto zvláštním rozpoložení světa věnovat ještě jednu episodu Poikíle Stoá.

Zatímco antičtí Řekové a Římané měli Osud, a nejen Osud, ale dokonce i bohyni Osudu Fortunu; my máme vládu. Tak není Fortuně nepodobná, Fortuna totiž bývá spojována především s nepochopitelnost a nepředvídatelnosti osudu. Fortuna promlouvala k římskému lidu prostřednictvím znamení a věšteb, naše — a přiznávám, že o poznání méně atraktivní — podoba k nám promlouvá v nejméně bizarní a nesrozumitelné podobě, zpravidla na tiskových konferencích. A čím byl Fortuně chrám na břehu Tiberu, je vládě akademie na břehu Vltavy. Jak asi chápete, pokud bych měl tu možnost, klidně bych naši vládu za Fortunu bez většího váhání vyměnil, jen sotva bych si nějak pohoršil. V každém případě Římané věděli — a měli bychom to mít na paměti i my — že nemá smysl snažit se vrtochům osudu přikládat racionální význam, můžeme se pokusit Osud si naklonit, třeba tím, že nebudeme chodit popíjet alkohol na náplavku, aby Velekněz, pardon — premiér, nemusel v nedělním videu hysterčit, ale od samého počátku bychom měli chápat, že i když se budeme snažit Osudu, respektive vládě zavděčit, neznamená to, že dosáhneme kýženého výsledku. Tak jako pokud před bitvou s Galy náležitě obětujete bohům, nezaručí vám to vítězství, ani to, že budete požadované tři týdny svědomitě sedět doma, nemusí — a jak vidno, ani nepovede — vést k tomu, že po uplynutí těchto tří týdnů budete moci svobodně opustit hranice svého okresu, nebo dokonce opustit dům po deváté hodině večerní. Znepokojovat se tím, rozhořčovat se a dovolit okolnostem, nepříznivým okolnostem, aby vás připravili o vnitřní klid duše, by bylo stejně pošetilé, jako se hněvat na oblohu a hrozit pěstí mrakům, pokud nich prší zrovna v den, kdy jste chtěli řídit Senecovou radu a vyrazit si na procházku na čerstvém povětří. Nicméně tak, jako je možno se procházet v dešti, je možno i žít dobrý život v současné situaci a se současnou vládu. Jednak proto, že aktuálně platná opatření, a především jejich vynucování a vymáhání jsou slabé jako legie XVII, XVIII a XIX, když se roztáhnou po Teutoburském lese, jednak, a to především, proto, že to, zda budete spokojení se svým životem a to, zda jej budete žít dobře, dobrým způsobem, nezáleží na okolnostech, ale ve vašich rukách. V našich rukách. To je dobrá zpráva jen zdánlivě, je v tom totiž skrytá i obrovská zodpovědnost, neboť to, jaký život budeme žít, je naše odpovědnost, naše starost a náš úkol. Úkol, který za nás nikdo nikdy neudělá, a úkol, který jen stěží můžeme od nikoho úspěšně opsat. Můžeme se o to nicméně alespoň pokusit.

Lucius Anaeus Sneeca v dopise svému příteli Serenovi známém jako O duševním klidu píše:

Podle mě ctnost a ten, kdo o ni usiluje, musí jednat takto. Jestliže Štěstěna nabude vrchu a znemožní člověku činnost, nesmí se honem obrátit zády, odhodit zbraň, dát se na útěk a hledat úkryt, jako by existovalo místo, kam by ho nemohla pronásledovat, ale má jen omezit svou činnost a snažit se najít něco, v čem by mohl být obci užitečný. 

Není mu dovoleno konat vojenskou službu? Ať se uchází o čestné úřady. Musí žít jako soukromník? Ať působí jako obhájce na soudě. Je mu uloženo mlčení? Ať poskytuje svým spoluobčanům němou oporu beze slova jen svou přítomností. Je pro něho pouhý vstup na Forum nebezpečný? Ať se v soukromých domech, v divadlech, na hostinách ukáže jako dobrý společník, věrný přítel a střídmý host. Nemůže už plnit své povinnosti občana? Ať plní povinnosti člověka. Odtud naše zásady, na něž jsme my stoikové hrdí: neuzavřeli jsme se hradbami jediného města, ale navázali jsme styk s celým světem a prohlásili jsme se za světoobčany, abychom mohli poskytnout své ctnosti širší působiště. Jsi vyloučen z účasti na soudech a nemáš přístup na řečniště nebo na sněm? Rozhlédni se kolem sebe, kolik rozsáhlých krajů, kolik národů je ti otevřeno! Nikdy ti nebude zahrazena tak velká část světa, aby ti nezůstala přístupná část ještě větší. Hleď však, aby všechno to zlé, nemělo svůj původ v tobě. 

Lucius Annaeus Seneca: O duševním klidu, IV.

Avšak nic tak nepotěší duši jako věrné a oddané přátelství. Kolik dobra je v tom, mít kolem sebe srdce, do nichž můžeš bez nebezpečí uložit každé tajemství, o jejichž svědomitost můžeš mít menší obavy než o svou vlastní, jejichž řeč mírní neklid, jejichž rady řídí naše rozhodnutí, jejichž veselí rozptýlí smutek, a které nám stačí jen vidět, abychom pocítili radost. Budeme si samozřejmě, pokud to půjde, vybírat takové, kteří jsou prosti náruživostí, neboť neřesti se plíží, přeskakují na nejbližšího a škodí svým dotykem.

Proto tak, jako při morové epidemii musíme dát pozor, abychom si nesedli vedle osob již postižených a zachvácených nemocí, protože bychom se tím vydávali v nebezpečí a pouhý dech by nás mohl nakazit, stejně si při volbě přátel dáme pozor, abychom si vybrali muže co nejméně zkažené. Choroba začíná tenkrát, když se mísí zdravé s nemocným. Tím ovšem nechci říci, že nesmíš jít za nikým jiným než za mudrcem a že nesmíš nikoho jiného k sobě připoutat. Kde bys přece našel někoho takového, jakého hledáme už tolik staletí? Tím nejlepším je nejméně špatný.

Sotva bys měl možnost úspěšnějšího výběru, kdybys hledal dobré jen mezi Platóny, Xenofónty a celým tím Sókratovým duchovním potomstvem, nebo kdybys mohl sáhnout do věku Catonova, který zrodil mnoho mužů hodných být Catonovými současníky: zrodil však také mnoho horších než kterákoliv jiná doba, osnovatelů těch největších zločinů; jedni i druzí jsou stejně nutní, aby bylo možno pochopit Catona. Potřeboval i dobré, jejichž uznání by si získal, i špatné, na nichž by zkoušel svou sílu. Avšak dnes při tak velkém nedostatku dobrých musí být člověk při vybírání méně náročný. Především se tak vyhýbejme povahám smutným a nad vším naříkajícím, jimž se nelíbí nic, co jim nedává příčinu ke stížnostem. Společník s neklidnou myslí, který nad vším běduje, je nepřítelem naší duševní rovnováhy, i kdyby byl spolehlivý a oddaný.

Lucius Annaeus Seneca: O duševním klidu, VII. 

Tím se dostáváme k tomu, kde je - alespoň se domnívám - možné a rozumné hledat blaženost dnes a za současného stavu věcí. Nejen v sobě samých, ale i mezi svými přáteli. Nedávno jsem na toto téma s jedním ze svých přátel hovořil a dospěli jsme k podobným závěrům, jako Seneca v dopise, který jsem před pár okamžiky citoval. Totiž k tomu, že hodnota přátel není v jejich množství, ale v kvalitě. Jsem přesvědčen, že snahou udržet množství povrchních přátelství ještě nikdy nikdo blaženosti nedosáhl, naopak v tom, budovat a pěstovat hluboká přátelství s omezeným okruhem osob vidím, co se dosažení spokojenosti a duševního klidu týče, větší naději. A byť samozřejmě okolnosti, zmíněné ostatně i v titulku této episody, znesnadňují či dokonce úplně znemožňují osobní kontakt s přáteli, je zde stále spousta možností, jak přátelství kultivovat distančním způsobem. Třeba dopisy. Kdy naposledy jste někomu psali dopis? A přitom jsou dopisy tak krásná věc — a dnešní doba, která nabízí jen málo jiného vyžití, psaní dopisů tolik přeje. 

Psaní dopisů má totiž celou řadu výhod: nejen to, že pokud v životě budete úspěšní a dosáhnete věhlasu, vaši budoucí životopisci budou za každý váš dopis vděční, ale především to, že jde o jiný způsob komunikace, než ten kterému jsme uvyklí. Psaní totiž vyžaduje trochu jiný způsob přemýšlení než mluvení, na první pohled patrná omezenost prostoru, jejž můžete dopisu věnovat, vede k větším promýšlení toho, co chcete říci. Pomalost psaní pak přispívá tomu, že lépe promyslíte, co chcete vyjádřit. Není to ale zároveň žádná raketová věda, nemusíte se bát, že nevíte, o čem psát — nejtěžší je začít a myšlenky si vás pak zpravidla najdou samy. A v každém případě i krátký dopis udělá adresátovi daleko větší radost než dopis žádný. Pokud tedy nevíte, co s načatým dnem, Netflix jste už zhlédli tam a zpátky a okna vás oslepují svým zářivým leskem, zkuste se posadit nad list papíru a napsat dopis. Příteli, kterého jste dlouho neviděli, někomu, koho máte rádi, svým rodičům, svým dětem nebo třeba sami sobě. Pokud se chcete opravdu poctivě procvičit ve stoickém přijímání příkoří, napište svým kočkám a v dopise jim odpusťte vše, co vám rozkousaly, shodily a zašantročily. Pokud máte stále ostych psát a bojíte se, že nebudete chtít aby to, co jste napsali, někdo četl, vězte, že nemusíte dopis posílat — můžete si ji nechat, přečíst si za pár týdnů nebo let a pak se třeba rozhodnout, zda jej poslat chcete, zda jej zkusit napsat znovu a lépe, nebo klidně usoudit, že mu bude lépe ve vašem šuplíku. 

Odeslaný dopis sice potěší svého adresáta, ale i to, že jeho psaní potěší vás — a třeba v psaní dopisů najdete zalíbení a co já vím, třeba se rozhodnete vytvořit e-mailovou skupinu, v níž budete posílat své myšlenky širokém okruhu čtenářů, nebo to, že si budete pravidelně psát s jedním konkrétním člověkem, je skvělá věc. A přitom na dosah ruky, nebo přesněji hrotu pera. I když se v této epizodě snažíme najít, čím využít stávající situaci co možná ke svém prospěchu, nebudu zastírat, že se těším až se opět řád věcí navrátí ke svému normálnímu běhu a doufám, že to již nepotrvá dlouho.