XIII. Carpe diem
Tu ne quaesieris, scire nefas, quem mihi, quem tibi finem di dederint, Leuconoe, nec Babylonios temptaris numeros. ut melius, quidquid erit, pati. seu pluris hiemes seu tribuit Iuppiter ultimam, quae nunc oppositis debilitat pumicibus mare Tyrrhenum: sapias, vina liques et spatio brevi spem longam reseces. dum loquimur, fugerit invida aetas: carpe diem quam minimum credula postero.
Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost.
Rčení, které je titulem tohoto dílu, je dnes možná jedním z nejznámějších a nejpoužívanějších latinských úsloví, které znají, kdo se latinsky nikdy neučili a jsem přesvědčen, že dokonce i někteří, kdo ani netuší, že něco jako latina vůbec existuje. Významu úsloví Carpe diem, a především pak rozdílu mezi tím, jak bývá obecně chápáno, a co jím je — alespoň po mém soudu — skutečně myšleno bych rád věnoval tuto třináctou, episodu Poikíle Stoá.
První použití rčení Carpe diem je obecně přiznáváno římskému básníkovi Quintu Horatiu Flaccovi, běžně známému jako Horatius. Ten žil a tvořil na přelomu letopočtu, ve zlatém věku římské poesie, a právě on je autorem jedenácté Ódy, jejíž verše zazněly v úvodu této episody. Nadále si však z této ódy vystačíme s veršem posledním: carpe diem quam minimum credula postero, neboli: využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost.
Doslova by bylo možno Carpe diem přeložit jako urvi dne nebo skliď dne — carpó, carpere doslova znamená trhat; obvykle se však překládá jako užij dne či využij dne. Tento krátký jazykový exkurs není samoúčelný, jsem přesvědčen, že totiž už zde leží klíč k dnešnímu zkreslenému chápání významu a smyslu Carpe diem. I v češtině totiž dělí užívání a užívání si jen jedno jediné malé si. Dvě písmena, pouhý volný morfém, ale zásadní změna významu. Podíváme-li se například na instagramu na obrázky označené hashtagem Carpe diem, objeví se před námi rozsáhlá přehlídka činností, a nejen činností, které lze asi nejlépe propojit přívlastkem hédonistický. Od fotografické dokumentace nákupu nového auta, přes nejrozličnější druhy jídla a pití, všelijaké sportovní aktivity až po obrazy koupajících se lidí, kteří před tím, než se vydali trhat dne očividně natrhali i mnoho potravy. Carpe diem je dnes obecně chápáno jako užij si, jako určitá omluva pro vyhýbání se zodpovědnosti a upřednostnění aktuálního prožitku a požitku. Jsem přesvědčen, že to není správná interpretace - byť jsem si tedy zároveň vědom, že s tím sotva mohu něco udělat. Nemám však ani takovou ambici nad rámec této episody, která může v porozumění pomoci těm, kdo chtějí. A to mi vlastně bohatě stačí.
Skutečný význam aforismu, nad nímž se dnes společně zamýšlíme, je daleko méně rozjásaný a prozářený instagramovými filtry. Skutečným významem Carpe diem je totiž varování a zároveň volání k zodpovědnosti. Varování před tím, abychom plýtvali svým časem, neboť — jak si pravděpodobně uvědomujeme a jak nám s oblibou připomínají nejen stoičtí autoři, ale i svět kolem nás — jsme smrtelní a náš čas zde je omezený. Volání k zodpovědnosti pak Carpe diem představuje v tom smyslu, že nám připomíná, že je to právě naše odpovědnost, jak svůj čas, schopnosti a síly využijeme. Zda k dobrému, nebo k marnému.
Carpe diem nás vyzývá k tomu, abychom dne využili — a po něm následující důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost tuto výzvu ještě podtrhuje varováním před tím, že co neuděláme dnes, nemusíme udělat už nikdy, neboť žádný zítřek nemusí nastat. Zítra můžeme být mrtví. — A nemusíme být zrovna doslova mrtví proto, abychom zítra nemuseli být schopni udělat to, co bychom mohli a chtěli udělat již dnes. Smrt je asi pro nás všechny velmi abstraktní a vzdálená představa, ale můžeme si namísto smrti představit jinou překážku, která nám naše plány zhatí. Celosvětová pandemie či válka pár set kilometrů od našich dveří ještě před pár lety či měsíci mohla působit nepředstavitelně, dnes je však součástí světa, v němž žijeme. Carpe diem je tedy, pokud je chápu správně, podobným apelem jako to, abychom žili své dny, jako by měly být těmi posledními. Nikoliv tedy v tom smyslu, abychom se věnovali jen pozemským rozkoším a nehleděli na následky takového chování, ale abychom svůj čas — svůj omezený čas — věnovali tomu, co je důležité. Abychom nemuseli litovat toho, že jsme tak neučinili, když jsme mohli, pokud nyní už nemůžeme.
Konečně už jen prosba, pokud se vám podcast líbí, ohodnoťte ho prosím v aplikaci, v níž ho posloucháte, případně jej doporučte dál, pokud vás napadne někdo, kdo by jej mohl považovat za zajímavý či přínosný. Pokud se vám nelíbí, budu rád za vaše nápady a připomínky. Budu se těšit na další setkání s vámi a stoickou filosofií u příští episody, využijte dne a důvěřujte, jak nejméně můžete, v budoucnost.