XV. O hranicích

Představte si hranici. Pokud vás zrovna žádná konkrétní hranice nenapadá, představte si třeba hranici České republiky - máte to před očima? Vidíte ten v zásadě kosočtvercový tvar s těmi bizarními výstupky, které vypadají jako uši? - Je na čase, abychom si společně přiznali jednu nepříjemnou pravdu. Naletěli jste, stejně tak vy jako já. Naletěli jste právníkům (jako jsem já), pochybným prorokům vyprávějícím těžko uvěřitelné příběhy moderní doby. Lidem, kteří tvrdí, že existují věci, které nikdy nikdo neviděl - ať už právnické osoby, lidsky řečeno firmy, které mohou nakupovat, platit, zaměstnávat lidi a vlastnit věci stejně tak jako člověk, ale v reálném světě neexistují, nebo hranice. Jak hranice, tak firmy, totiž existují jen v našich myslích, existují jen proto, že věříme, že existují. To výborně vysvětluje Yuval Noah Harari v kapitole Strom poznání své knihy Homo Sapiens, kam si vás dovoluji odkázat pro případ, že by vás zajímalo, jak je vůbec možné, že miliardy lidí věří, že existuje společnost Google a jsou ochotni si kupovat její části - akcie - za skutečné peníze. Jak ale Harari velmi srozumitelně vysvětluje, právě lidská schopnost uvažovat o věcech, které existují jen v naší představivosti, a přistupovat k nim jako k věcem skutečným - a to dokonce i v případě, že vznikly v představách někoho úplně jiného a pro nás samotné nejsou ničím víc než třeba jen pouhým slovem, umožňuje lidem a lidstvu jako celku dosahovat výsledků, kterým se žádný jiný nám známý živočišný druh ani neblíží. Ostatně samotný tento podcastu je toho důkazem, ne nutně důkazem nejlepším, ale důkazem. Já v jeho rámci často mluvím o abstraktních pojmech, představách a co je ještě zajímavější, vy jste ochotni to poslouchat, přemýšlet o tom a třeba to i aplikovat, čímž se následně ona slova a představy viditelně projevují v reálném světě. Třeba jen tím, že se v určité situaci zachováte jinak, lépe, než kdybyste o těchto abstraktních nehmotných představách nikdy neslyšeli.

Já bych se v tomto, již patnáctém díle Poikíle Stoá, podcastového občasníku věnovaného především stoické filosofii, rád věnoval otázce hranic. Hranic, které - když se nad nimi zamyslíme - také existují jen díky tomu, že v jejich existenci věříme a chováme se, jako by doopravdy existovaly, úplně stejně jako to dělali staří Římané se svými bohy. Nikdy je neviděli, ale vyvíjeli obrovské úsilí proto, aby si naklonili jejich přízeň a potěšili jejich ega stavbou přenádherných a přenákladných chrámů a svatyní, z nichž některé se dochovaly až dodnes.

Závěrem úvodu bych jednak rád poděkoval, že mi občas napíšete o tom, že vám tento podcast něco přinesl. Dělá mi to velikou radost a těší mě, že mohu být užitečný nejen sobě, ale občas i někomu jinému. Pokud by náhodou i vám přišlo smysluplné, co jste již slyšeli, nebo co uslyšíte, budu rád, když mi dáte vědět, nebo se o tom zmíníte někomu dalšímu, případně podcast ohodnotíte ve své podcastové aplikaci. To prvé mě potěší a usnadní mi přesvědčování sebe sama v započatém díle pokračovat, do druhé třeba pomůže tomu, aby se mé snažení dostalo i k dalším potenciálním zájemcům. Konečně bych rád upozornil, že až do večera 8. května se můžete na facebookovém profilu Poikíle Stoa zapojit do soutěže o hodnotnou knihu Jak žít dobrý život amerického profesora filosofie Irvinea, o které podrobněji mluvím v díle tohoto podcastu nazvaném Co číst. Děkuji vám a teď už k oněm slíbeným hranicím:

Proč jsem začal tak obšírným úvodem a pustil se do citování něčeho tak extrémně moderního, jako je kniha z 21. století tohoto letopočtu? Proto, že mluvit o abstraktním je obtížné - jak už jste si zřejmě všimli, často si v takovém případě pomáhám konkrétními představitelnými případy. To proto, že zvlastní zkušenosti vím, že je pro mě daleko snazší porozumět něčemu představitelnému a z konkrétního případu postupovat k abstraktnímu principu. fungovalo to pro mě při studiu velmi abstraktního oboru práva (což je komplexní systém legend, příběhů a nepředstavitelných fenoménů - občas dokonce multidimenzionálních, v nějž však lidstvo věří a neustále hledá cesty, jak ho rozšiřovat a zdokonalovat již po několik tisíciletí), funguje to pro mě i při snaze o porozumění stoické filosofii, a tak věřím a doufám, že i pro vás tím učiním své vykládání srozumitelnějším a pochopitelnějším. 

Tento díl Poikíle Stoá se chce zamyslet nad jedním konkrétním výtvorem naší mysli, jímž jsou již zmíněné hranice. Hranice, které si sami vytváříme ve své mysli a kterým věříme a považujeme je za skutečné, čímž jim dáváme sílu, aby skutečně (a třeba i významně) ovlivňovaly naše životy. Zároveň jde myslím o první díl tohoto podcastového občasníku, jehož téma je výsledkem takřka výhradně mých vlastních úvah a rozmýšlení, byť samozřejmě podstatně inspirovaných stoicismem. Pokud nicméně nabudete dojmu, že zde presentované úvahy nedávají pražádný smysl, neviňte z toho stoicismus a nezanevřete na jeho studium, taková vina padá výhradně na moji hlavu.

Pro názornost, jejíž použití jsem se pokusil objasnit a ospravedlnit před malou chvilkou, bude hlavní postavou následujícího vyprávění můj dobrý přítel, který mi poskytuje to potěšení, že se mnou sdílí nejen svůj život, ale i své myšlenky. Pro účely tohoto podcastu mu můžeme říkat třeba Publius.

Publius nedávno osaměl, rozešel se a po dlouhé době, zhruba po polovině svého života je neženatý, ale dokonce i nezadaný. Po tom, co zpracoval zármutek z rozchodu, mimo jiné i s využitím stoických myšlenek, které jsem se pro jeho potřebu pokusil shrnout ve čtrnácté episodě, začal přemýšlet nad svou současností a budoucností. Racionálně si můj přítel Publius sice uvědomuje, že vztahová samota má spoustu výhod, neboť si může dělat co chce, kdy chce, jíst co chce a nemusí se přitom za své konání stydět před hodnotícím okem své milované. Jenže ani Publius nedokáže zkrotit své instinkty, instinkty lovce, ten pozoruhodný nástroj, který mu Prozřetelnost dala v naději, že tím umožní zachování lidského pokolení, neboť doufá, že chudák Publius podlehne touze, nedá si pozor a zplodí potomka do tohoto bídného světa. (Jakkoliv je tento podcast rád za každého nového posluchače, nemůžeme doporučit, abyste takový postup zkoušeli sami doma.)

Publius se tedy nachází v rozporuplné situaci, na jedné straně racionálně užívá výhod samoty, na straně druhé pociťuje silnou touhu a puzení najít si nové děvče, které bude poslouchat jeho vtipy a smát se jim, které bude vonět, jak to děvčata dělávají, které mu bude vyprávět o svých zážitcích, pocitech a myšlenkách, jak to děvčata dělávají obzvlášť, a pochopitelně - které bude občas ochotné vyluxovat, protože to lenoch Publius dělá opravdu nerad a jen v případech zcela nejnutnějších. Namísto toho, aby Publius četl Rista, učil se jazyky, cvičil a potkával se s přáteli, prohlíží přísným okem fotografie na Tinderu a brouzdá po Instagramu v naději, že nalezne dívku, se kterou třeba jednou vstoupí do matrimonia, lhostejno zda cum či sine manu.

Zároveň je však Publius rozumný, racionálně založený mladý muž, který si uvědomuje, že podléhá své slabosti. Přemýšlí tedy, jak situaci, kdy této slabosti nedokáže odolat, alespoň využít k dobrému. A tady si uvědomí, že i této slabosti své vlastní vůle může využít alespoň k tomu, aby se pokusil zlepšit sebe sama, třebaže v trochu jiné oblasti, než ve které se projevuje jeho slabost. Totiž v oblasti překonávání svých vlastních mentálních hranic. Publius je sice vcelku pohledný, vcelku vtipný, vcelku dobře situovaný, byť tedy spíše na úrovni stavu jezdeckého než senátorského (pokud vůbec), ale přesto to není žádná hvězda první kategorie, která by ve svém životě musela čelit zástupům dívek, jež by o něj projevovaly zájem a usilovaly o místo po jeho boku.

Publiovi tak nezbývá než přemýšlet. Přemýšlet o tom, zda je opravdu tak nepředstavitelné, aby dívka, kterou považuje za nesmírně krásnou, krásnou zcela mimo svoje možnosti; tak krásnou, že kdyby mezi Hérou, Athénou a Afroditou v onom kritickém okamžiku byla i ona, Troja mohla dnes ještě stát; mohla najít zaujetí v někom, jako je nebohý Publius. Zda náhodou i ona občas nepochybuje - zcela nerozumně, ale tak už to lidé dělávají, o své kráse. Zda si skutečně uvědomuje svou výjimečnost a zda si je vědoma Publiovy obyčejnosti. "Co mi hrozí," zamyslí se rozumně Publius, "pokud oslovím tuto Helenu naší doby? Co riskuji tím, pokud to zkusím? Nanejvýš své pohodlí a šrám na svém vlastním egu, je stresující snažit se s někým seznámit, ale takové už věci, které nesou skutečný užitek, bývají. A neprospěje mému vlastnímu egu lépe, pokud se pokusím překročit hranice svého pohodlí, hranice toho, co pro sebe považuji za uspokojivé, a budu usilovat o lepší, byť třeba neúspěšně? Není správné usilovat o to nejlepší, čeho mohu dosáhnout s tím risikem, že toho nedosáhnu, ale s nadějí - třebas malou - na úspěch, než se nepokusit vůbec. Není lepší se do svého počínání pustit a snažit se je uskutečnit tak, abych byl hoden úspěchu, byť třeba nedosáhnu toho, co jsem si předsevzal?

Proč tak dlouze vyprávím příběh svého milého přítele Publia? Protože jsem přesvědčen, že Publius uvažuje velmi správně. Každý z nás, já i vy, nejspíš i Publiova vysněná Helena, máme ve své vlastní mysli spoustu hranic, které jsme se naučili, které jsme přijali za své, ale i takové, které jsme si vytvořili my sami. Bez nich bychom nemohli fungovat v rámci společnosti, ale jsem přesvědčen, že ani sami se sebou; hranice jsou nezbytné, neboť není-li hranic, zůstane jen neforemná rozplizlá hmota. Je ale zcela na místě přemýšlet o nich a ptát se sebe sama, jaký je pramen té které hranice, jaký je její smysl, co přináší dobrého a v čem mě omezuje. Má smysl, abych si takovou mentální hranici uchovával, řídil se jí a tím vlastně vůbec udržoval její existenci? Pokud jsem přesvědčen o něčem, že to nedokážu, nemá smysl se o to alespoň pokusit a tím si svou domněnku potvrdit, nebo lépe vyvrátit? Co mohu ztratit tím, že se pokusím? Pokud vůbec něco... vždyť už jen tím, že se pokusím, toho mohu tolik získat, nové zkušenosti, naučit se něco nového, nebo prostě to, že mě už jen to, že jsem se pokusil, zavede někam, kam bych se jinak nedostal. To jsou přeci obrovsky hodnotné věci samy o sobě, věci, které můžeme získat i v případě, že nedosáhneme svého vysněného cíle. Úspěch je stále úspěchem, byť třeba není úplný a takový, jaký jsem si jej prve představoval.

Jsem tedy velmi přesvědčen o tom, že Publiovy úvahy jsou velmi správné. Pokusit se o něco smysluplného, je vždy hodnotnější, než to nezkusit vůbec, bez ohledu na to, zda se nám podaří dosáhnout vytouženého cíle. Tak jako tak nás to obohatí, což však lze od sezení se založenýma rukama očekávat jen stěží.

Přeji vám, sobě, ale především svému drahému příteli Publiovi, aby byl v překonávání svých mentálních hranic úspěšný, zvláště tehdy, pokud ony hranice nedávají dobrý smysl. Pro tentokrát se s vámi loučím, připomínám, že až do večera 8. května se můžete na facebookovém profilu Poikíle Stoá, facebook.com/poikilestoa, zapojit do soutěže o hodnotnou knihu Jak žít dobrý život amerického profesora filosofie Irvinea a budu se těšit na další setkání s vámi a stoickou filosofií u příští episody.