XVI. Sebevražda jako otázka filosofická

Zatímco předchozí episody byly často inspirovány buď životem přímo mým, když jsem se setkával s výzvou k trhání dne na každém kroku po římských ulicích - a samozřejmě si magnet s tímto mottem přivezl a hrdě umístil na čestné místo na lednici, nebo když jsem ztratil osobu mně drahou; případně životem mých blízkých, jako v případě mého přítele Publia v předchozí episodě. Tato episoda však mým životem inspirována není, věnuje se nicméně problematice, kterou považuji za velice zajímavou a pozoruhodnou.

Tento díl jsem se rozhodl věnovat otázce sebevraždy jako filosofického problému, ne proto, jak jsem už zmiňoval, že bych sebevraždu zvažoval, nebo se s ní setkal ve svém bezprostředním okolí, nýbrž proto, že tuto otázku považuji za nesmírně zajímavou. Tím zajímavější, jak se společenské nahlížení na sebevraždu od dob stoických filosofů proměnilo. Často zde říkám, že mě na poznávání stoické filosofie a antického světa baví, jak málo se lidé, jejich názory, myšlenky a životy za ta dvě tisíciletí, která nás dělí, proměnili. V případě sebevraždy to ale neplatí. Zamysleme se na chvilku nad tím, jak je sebevražda vnímána dnes... Dnes je sebevražda obvykle vnímána jako akt slabosti, čirého zoufalství a choré mysli, jako téma, které stojí zcela mimo pozornost. O sebevraždě se nemluví. Pokud si ale zkusíte odhadnout, kolik z těch zhruba 100 000 lidí, kteří v České republice ročně zemřou, zemřou vlastní rukou, možná budete překvapeni, tak jako jsem byl překvapen já. Je to totiž více než 1 200 lidí. Zhruba každý stý člověk, který v Česku umírá, umírá ze svého rozhodnutí; v průměru čtyři lidé denně. A to není po mém soudu vůbec málo. Pro srovnání je to desetkrát víc než počet vražd, zjednodušeně řečeno, pokud se bojíte, že vás někdo zabije, je to nepravděpodobné, ale může se to stát. Jen to tedy nejspíš nebude někdo jiný, ale budete to vy sami, kdo ukončí vaši pouť po tomto světě.

Myslím, že je to jeden z mnoha neblahých vlivů křesťanství, že je dnes sebevražda vnímána negativně. Křesťanství je totiž extrémně sociální, jedinec je jen kolečko v soukolí, část celku, jež se má modlit, pracovat a na tomto světě se snažit vydřít si šťastný a veselý život věčný. A víceméně totéž platí i o jiných náboženstvích, jako je židovství nebo islám, které ale myšlenkový svět, v němž žijeme, ovlivňovaly spíše méně. Ve všech těchto myšlenkových systémech je sebevražda nežádoucím fenoménem jednoduše proto, že připravuje kolektiv o součást. Asi jako kdyby se levé zrcátko rozhodlo odejít z vašeho auta... i proto byla (a v islámských zemích dodnes je) sebevražda a pokus o ni dokonce právně zakázána a trestána a sebevrazi byli trestáni i pohřbíváním mimo posvěcenou půdu, tedy bez možnosti získat onen věčný život - odměnu za život zdejší.

Stoická filosofie má oproti náboženstvím tu podstatnou výhodu, že není a nikdy nebyla nástrojem řízení a ovládání kolektivu. Stoicismus je individuální a individualistický, nedogmatický a tedy sotva proselytisovatelný. Pokud se jako pan Vojtěch Slavník rozhodnete vyrazit do bažin severní Evropy násilně nutit místní obyvatelstvo k tomu, aby začalo věřit bezpodmínečnou lásku Ježíšovu a pohanští Prusové vás za to po zásluze zabijí, v křesťanství se dočkáte prohlášení za svatého, obdivu a svého vlastního kultu. Pokud by se ovšem pan Vojtěch rozhodl totéž učinit se stoickou filosofií, bylo by to sice rozhodně záslužnější, ale kdokoliv, kdo stoicismu aspoň trochu rozumí, by jej nutně musel považovat za pitomce, který nepochopil ani základní stoickou myšlenku, že nemá smysl dělat cokoliv beze smyslu. Ale teď už se zase začínám zabrušovat, dovolte tedy, abych se pokusil vybrousit zpět k sebevraždě...

Pokud to tak mohu říci, zdá se mi, že antičtí stoikové jsou velkými fanoušky sebevraždy, nebo přinejmenším o ni projevují enormní zájem. Ze čtení Seneky jsem nabyl dojmu, že pokud by se jej člověk zeptal, zda může, nebo by měl spáchat sebevraždu, Lucius Annaeus by jej v tom nejen nadšeně podpořil, ale ještě by se jej dotázal, zda může být této události přítomen, pozorovat ji a pořizovat si zápisky. Seneca totiž považuje sebevraždu za konečné potvrzení svobody člověka, možná dokonce i za jediný opravdu svobodný čin, který může člověk udělat. A do určité míry tomu rozumím, život nám byl dán bez ohledu na naše přání, narodili jsme se a žijeme, aniž by se nás kdy kdo ptal, zda chceme. Zároveň největší životní jistotou, možná dokonce jistotou jedinou - jak nám stoikové rádi a často připomínají - je to, že zemřeme. Nemohli jsme se tedy svobodně rozhodnout, zda budeme žít, a nemůžeme se ani svobodně rozhodnout, zda zemřeme - obě tyto skutečnosti se odehrály, nebo odehrají zcela nutně a nejsou v naší moci. V naší moci však je, pokud se rozhodneme svůj život ukončit sami. Pak můžeme svobodně rozhodnout nejen kdy zemřeme, ale dokonce i jak zemřeme. V tom je sebevražda skutečně největším projevem životní svobody - byť svobody definitivního konce.

Ze stoického úhlu pohledu pak není významný samotný čin sebevraždy, tak jako nejsou významné žádné ostatní činy. Důležité je to, co nás k činu vede, úvaha, která mu předchází, a záměr, který jím sledujeme. Pokud stoikové souhlasí se sebevraždou, jsem přesvědčen, že tím míní sebevraždu promyšlenou a důkladně rozváženou, sebevraždu jako projev té zmiňované nejvyšší svobody. Sebevraždu z nešťastné lásky, dluhů, nebo jiného nepromyšleného hnutí mysli, stoik podporovat nemůže, neboť ví, že pro rozumné vypořádání se s takovým životním neštěstím existují jiné, daleko adekvátnější způsoby řešení. A nejen že to stoik ví, ale o takových řešeních i píše, aby o nich jednou za tisíciletí mohl jiný mluvit v podcastu...

Při pohledu do antické minulosti se jako zajímavý fenomén ukazuje i přístup k sebevraždě, sebevraždě jako způsobu výkonu trestu. V současné době se totiž v civilisované společnosti trestá odnětím svobody, vězením. Tentokrát je ale ten právní výraz, odnětí svobody, skutečně důležitý a nikoliv jen právnickou libůstkou v označování jednoduchých fenoménů složitými názvy. Pod svobodou, která je nám odnímána, si totiž typicky představíme svobodu pohybu a svobodu rozhodování - sedím v lochu a někdo jiný, dozorce, ředitel věznice nebo zákonodárce rozhoduje o tom, co budu dělat, kde se budu pohybovat, s kým budu trávit svůj čas a na co mi dovolí se koukat v televisi. Vězňům je ale odnímána i svoboda podle stoiků nejvyšší - svoboda zemřít. Ve věznicích je věnováno obrovské úsilí tomu, aby se vězni nezabíjeli, vězni nemohou mít u sebe předměty, kterými by si mohli ublížit, risikoví vězni jsou pod zvláštním dozorem, aby sebevraždu nespáchali. A pokud přece jen k něčemu takovému dojde, rozjede se mašinérie vyšetřování toho, kdo co zanedbal, a jak je možné, že stav hostů nápravného zařízení je minus jedna. Obávám se, že předcházení sebevraždám vězňů se v dnešních věznicích věnuje daleko větší úsilí, než třeba tomu, aby žili v důstojných podmínkách, nebo prevenci sexuálního zneužívání a násilí mezi vězni. I to svědčí o tom, že trest odnětí svobody nespočívá jen v odnětí těch svobod, které si v této souvislosti typicky představíme, ale i - možná obzvlášť - svobody zemřít vlastním rozhodnutím. Podle stoiků svobody nejvyšší.

V antickém světě tomu bylo zcela jinak - Sokratés byl odsouzen k tomu, aby si sám vzal život, což splnil tím, že se otrávil alkaloidy. A aby nepromarnil příležitost, nechal tuto událost zvěčnit - zájemce lze odkázat na dialog Faidón, který je v českém překladu k disposici z nakladatelství Oykomeneh. V antickém Římě rovněž sebevražda není ničím výjimečným, ostatně i sám Seneca schází ze světa svou vlastní rukou po tom, co jej k tomu donutí jeho bývalý žák Lucius Domitius Ahenobarbus, známější spíše jako císař Nero. V prvním století po přelomu letopočtu, kdy Řím nebyl tím nejmilejším místem k životu obecně, byla sebevražda častá i jako způsob jak si zachovat čest a své rodině majetek. Císařové jako Tiberius, Gaius Caligula či již zmíněný Nero nešetřili s rozsudky smrti pro své oponenty, případně občany, jejichž majetku se jim zachtělo. A způsob, jak se vyhnout popravě a konfiskaci majetku, bylo včas zemřít jinak.

Nicméně nechme historii historií, jsme podcast o filosofii, byť se samozřejmě nemůžeme - a ani nechceme historii vyhýbat. Pokud máte o historii antického Říma zájem, vřele doporučuji podcast The History of Rome. Jak tedy shrnout stoický náhled na sebevraždu? Stoikové - a je fér upozornit, že různí stoičtí filosofové mají na tuto otázku různé názory, obecně jsou Římané sebevraždě nakloněnější více než Řekové - sebevraždu neodsuzují ani ji nezakazují. Chápou sebevraždu jako projev individuální svobody a považují za spíše lhostejné, jak se projeví, zda právě sebevraždou nebo jinak, pokud je výsledkem promyšlené, racionální úvahy a důkladného zvážení.