XX. Selhání

Zdravím vás a vítám vás u dvacáté - už dvacáté - episody Poikíle Stotá, podcastového občasníku věnovaného stoické filosofii. Na tuto episodu jsme se, vy i já, trochu načekali, respektive jsem se načekal na to, než se ve mně setká vůle tvořit další díl podcastu, které mám poměrně dost, tak jako mám poměrně dost i nápadů, o čem by další episody měly být, se schopností se věnovat soustředěné práci a episodu skutečně vytvořit. To, že netrpím nedostatkem nápadů na další díly jsem ostatně některým z vás, kdo se mi občas v souvislosti s podcastem ozvete, prozradil, tak jsem se nyní začínal cítit už trochu trapně z toho, jak dlouho na další episodu čekáte, a to mě přimělo k tomu, abych tento svůj již poněkud zahnívající rest napravil. Napravil jsem jej nicméně poněkud bez dostatečné přípravy, tedy zejména bez mikrofonu, což vedlo k výsledku dosti zvukově neuspokojivému, a tak to, co právě posloucháte, je druhé vydání této episody, jen velmi málo upravované co do obsahu, ale - doufejme - s podstatně lepší formou.

Pokud vás během poslechu této, nebo ostatně kterékoliv předcházející, episody cokoliv napadne, budete se mnou souhlasit, nebo vám naopak začne cukat ruka, která by ráda něco podtrhla nesouhlasnou vlnovkou, budu rád, pokud se o to se mnou a případně i ostatními posluchači podělíte. Tuto zpětnou vazbu mi můžete poskytnout řadou cest: skrze sociální sítě, Poikíle Stoá má svůj profil jak na facebooku, tak i na instagramu, nebo skrze e-mail poikilestoa2021@gmail.com. Všechny kontakty, texty většiny episod i další informace v přehlednější formě, než je tato zvuková pak najdete na webu poikilestoa.webnode.cz.

Nečekal bych, když jsem před rokem a půl s tvorbou tohoto podcastu začínal, že se mi povede dopracovat se až k episodě s pořadovým číslem dvacet. A to v číslování episod nejsou zahrnuty čtecí episody. Musím se tedy pochválit, kam až se mi podařilo tento podcast dovést a při té příležitosti poděkovat vám, svým posluchačům, za to, že tomuto mému snažení dáváte i nějaký ten smysl.

Na závěr úvodu mi pak dovolte ještě, abych vás, tradičně, upozornil na možnost podpořit vznik tohoto podcastu měsíčním předplatným ve spotify nebo na anchor.fm, případně jednorázovou platbou, k níž naleznete veškeré nezbytné informace na webové stránce tohoto podcastu poikilestoa.webnode.cz - link na ni byste ostatně měli vidět v popisu tohoto podcastu v rámci té které podcastové aplikace, v níž PS právě posloucháte. Pokud se pro podporu rozhodnete, srdečně vám děkuji.

Thematem dnešní episody, na první pohled možná neradostným, je selhání. A byť to může působit poněkud pesimisticky, jak mě život naučil, respektive jak mě život donutil se naučit, neexistuje nic čistě negativního - na každé takové věci, je možno najít alespoň něco positivního, když nic jiného, tak alespoň získanou zkušenost.

Pokud budu v rámci této episody mluvit o selhání, budu mít na mysli především selhání ve smyslu selhání při aplikaci stoických myšlenek a stoických technik, které už jsem v rámci podcastu představoval a jejichž aplikaci na praktických, konkrétních příkladech v pozdějších episodách jsem se pokusil nastínit. A spíše než že bych chtěl mluvit o selhání ve smyslu, že jste fotbalovým týmem, který hraje s podstatně slabším soupeřem a nedokážete mu vstřelit ani jednu jedinou branku, jak se bohužel někdy stává, chci mluvit o selhání při aplikaci stoických myšlenek a technik, jednoduše řečeno. Totiž předchozí episody jsou věnovány tomu, jak pomocí myšlenek stoické filosofie a pomocí psychologických technik z této filosofie vyvozených řešit životní situace, vypořádávat se s tím, co život přináší, jak je využít ve svůj prospěch, jak se s jejich pomocí pokusit svůj život zlepšit. A jak z primárních antických stoických textů, tak ze sekundární literatury, autorů, kteří se věnují stoické filosofii dnes, ať už třeba William Irvine nebo Ryan Holiday, získáte množství informací o tom, co, kdy, jak a proč dělat. Ne vždy je úplně jednoduché to skutečně udělat, ale jako vhodný přístup - a mluvil jsem o tom již několikrát - je vyzkoušet si nabízené metody, vyzkoušet si, co vám vyhovuje a co ve vašem případě funguje, a prostřednictvím čeho se vám daří dosahovat - nebo se jim alespoň přibližovat - výsledků, jichž dosáhnout chcete. A následně se cvičit v té které činnosti, opakovat ji a cíleně se jí věnovat - to je totiž způsob, jak se něco nejlépe naučíte: zkoušením, přemýšlením a opakováním toho, co si chcete osvojit.

Já sám v rámci předchozí episod představuji spoustu způsobů, jak se vyrovnat s některými situacemi, jak k nim přistoupit a jak s nimi naložit. A budu navazovat především na díl XIV. věnovaný se otázce ztráty a vyrovnání se se ztrátou.

Jak se ale máme vypořádat se situací, kdy nastala potřeba použít nějaké to stoické moudro, nebo stoickou techniku, my stoické moudro či techniku použijeme, jak nejlépe dovedeme, a přesto se nám nepodaří dosáhnout kýženého výsledku? Naše snažení nám nijak neuleví, nepomůže nám k tomu, abychom se cítili lépe a jednoduše řečeno to, co uděláme, selže, neboť se nedobereme výsledku, o který jsme usilovali, i přes to, že jsme o něj usilovali. V takovém případě, nebo abych to vztáhl k sobě, v tom případě, který přivedl mě k zamýšlení se nad tímto thematem, ve chvíli, kdy jsem ztratil osobu, možno říci milovanou osobu, jak o tom mluvím v episodě věnované ztrátě, přirozeně jsem želel té ztráty. Ztracené příležitosti. V tomto konkrétním případě s ohledem na dosti specifické okolnosti pak především právě ztracené příležitosti a velmi intensivně jsem želel té ztracené příležitosti. Ostatně říct, že je to uzavřená kapitola, něco, čeho již neželím, je spíše přáním nežli popisem skutečnosti.

Nicméně nedlouho před tím, než tato situace nastala, jsem se - v souvislosti jiné - věnoval tomu, jak se vyrovnat s tím, když člověk ztratí, co je mu drahé (a výsledkem tohoto mého věnování se této otázce je právě ta již zmiňovaná XIV. episoda tohoto podcastu.) Pokusil jsem se tedy, pochopitelně, použít stoických myšlenek a technik, o nichž v oné episodě hovořím; pochopitelně jsem se pokusil celou tu situaci racionálně rozebrat a racionálně ji zpracovat, ovšem - i tedy s ohledem na bizarní okolnosti této konkrétní životní události, do nichž bych se tu nicméně nerad úplně zabrušoval, neboť podcast má být spíše filosofický než terapeutický - bylo velmi nesnadné, a stále je velmi nesnadné, využít toho racionálního přístupu, té racionální analysy k tomu, abych celou situaci pochopil a nějak se s ní dokázal rozumově (a rozumně) vypořádat. Totiž k tomu, abych mohl - tedy já sám, v tomto konkrétním případě - mohl něco racionálně analyzovat, musím mít k disposici dostatek vstupních dat, musím mít dostatek informací, které se mohu pokoušet racionálně pochopit. A pokud takový informační substrát chybí, tak je pochopitelně velmi obtížné aplikovat tuto racionální, analytickou methodu. Zároveň pokud takové informace nemám, tak mám tendenci se je domýšlet, což bohužel v mezilidských vztazích bývá jen málokdy ku prospěchu věci. Alespoň takovou mám zkušenost. Domýšlení v mezilidských vztazích totiž, zdá se mi, funguje velmi málo, že jen velmi zřídkakdy, pokud vůbec, domýšlení se motivace toho druhého k jeho jednání, nebo to, co si druhý myslí, jen velmi málokdy se skutečně trefíte do toho, jak to doopravdy je. A takové konání nedává racionálně příliš dobrý smysl, což samozřejmě neznamená, že se vám - ani při uvědomění si toho, že to nedává dobrý smysl - povede nedělat to. V každém případě je, jsem přesvědčen, dobré si uvědomovat, že pokud máte tendenci se domýšlet něco za ostatní, není to pro kultivaci oněch vztahů s nimi úplně užitečná tendence, protože většinou míříte daleko mimo terč. Abych se nicméně vrátil tam, kde jsem odbočil - ztratil jsem, želel jsem, pokusil jsem se analysovat, nepomohlo to, pokusil jsem se, uvědomit si nesmyslnost svého hlubokého žalu racionálně - povedlo se, ale nepomohlo to k tomu, abych tak již nečinil. Na to, snažit se použít negativní visualisaci, už bylo poněkud pozdě, protože ke ztrátě již došlo. Jak se tedy s takovouto situací srovnat?

Ze zkušenosti, kterou jsem učinil - a do určité míry stále činím - to jde velmi obtížně, neboť člověk má tendenci očekávat, že se věci vyvinou, jak si přeje, aby se vyvinuly. Právě k prevenci tímto vyvolaného zklamání má sloužit ona již několikrát zmíněná negativní visualisace, neboť pokud dopředu neuvažujeme nad tím, jak se věci mohou vyvinout jinak, než bychom si přáli, ve chvíli, kdy to nastane, jsme překvapeni a zasaženi větší silou. Já tedy v tom případě, o němž tu hovořím, jsem byl překvapen jednak ve chvíli, kdy se nevydařil onen vztah dvou osob, ale byl jsem následně překvapen ještě navíc i tím, jak málo mi dokázaly pomoci stoické techniky, o kterých jsem tak pěkně hovořil ve XIV. episodě. Nicméně, co s tím? Mě osobně pomohlo, do určité míry pomohlo, usilovat, cílevědomě se snažit a pracovat na tom celou věc racionálně nahlédnout a analysovat. Není potřeba, nebo nezbytně nutně potřeba, pouštět se do zmiňovaných domněnek a dohadů, o kterých jsem před malou chvílí mluvil tak nehezky, ale celou situaci si rozebrat, rozebrat si jak to, co se stalo, tak rozebrat si i svoji emocionální reakci na to, co se stalo, pokusit se porozumět tomu a snažit se racionálně uvažovat o tom, jakým způsobem je možné s takovou situací naložit. V tom mém konkrétním případě je to tedy jednak snaha pochopit jednání a motivace k takovému jednání onoho protějšku, o nějž jsem z jeho rozhodnutí přišel, byť tedy ta je v tomto konkrétním případě nebyla příliš úspěšná právě pro ten již zmiňovaný informační deficit a jednak snaha uvědomit si, že onen zármutek, který je přirozený, není tak docela přínosný a užitečný pro mou vlastní současnost eventuálně budoucnost.

Další, po mém soudu velmi užitečnou, cestou, po níž se vydat, je zvážit, co je možné udělat pro to, aby člověk onen nepříznivý stav zvrátil a pokusit se udělat vše, na co takto přijdete a co je ve vašich silách proto, abyste nemuseli litovat toho, že jste neudělali, co jste mohli ve správný čas, nebo v čas, kdy to bylo aktuální, mohli jste onen nepříznivý stav změnit. Pokud jde, příkladmo, o přerušení kontaktu, pokusit se jej znovu navázat.

Druhá, po mém soudu užitečná, možnost, jak se s takovou situací pokusit se vypořádat, se nabízí v zaměstnání se něčím jiným. Já osobně mám obecně tendenci o věcech hodně přemýšlet a analysovat, což občas vede k tomu, co angličtina nazývá výrazem overthinking. Jako užitečný nástroj, který mi proti tomu z mé vlastní zkušenosti pomáhá, který mi pomáhá k tomu, abych se zbytečně neutápěl v myšlenkách, které se po těch několika měsících mají tendenci docela točit v kruhu, je věnovat se nějaké fysické aktivitě. Velmi se mi osvědčila chůze, během července jsem několik dnů v kuse šel po malebné středočeské krajině v rámci Cesty Česka, přičemž jsem během těchto několika dnů ušel asi sedmdesát kilometrů. A samotného mě překvapilo, jak je takto intensivní chůze sama o sobě příjemná a uklidňující, když tento monotónní a opakující se pohyb, který ovšem vyžaduje určité nezanedbatelné soustředění, ač nijak extrémní, soustředění, které zaměstná část mozku, ale ne mozek celý, působí na člověka velmi uvolňujícím - až meditativním - směrem. A nejen chůze, jeví se mi, že velmi prospěšně působí ledasjaká tělesná aktivita, mohou to být i komplexnější sporty či cvičení, které si z kapacity mozku vezmou větší prostor, a tak člověku prostě znemožní přemýšlet o tom, co mu působí zármutek. To zároveň funguje i na fysiologické úrovni, kdy tělesná námaha je odměněna hormonálním koktejlem noradrenalinu, serotoninu a dopaminu, které příznivě působí na naše duševní rozpoložení na chemické basi. Jinou možnost pak nabízí Josef Škvorecký ve svém románu Konec nylonového věku, v nemž píše, že "některé bolesti se rozdíráním mění v rozkoš."

Konečně jsem přesvědčen, že selhání, a to jak ono primární selhání, tak i ono následné selhání třeba aplikace stoických technik při snaze vypořádat se s primárním selháním, je užitečné vnímat jako příležitost. A obecně tak lze přistupovat k negativním událostem, které se nám stanou.) Jako příležitost k tomu, se ze selhání učit. Právě poučení, zkušenost, je totiž něco, co si - i z něčeho negativního - můžeme vzít vždycky. A to i z událostí jinak tak negativních, že kromě zkušenosti z ní nevyždímete positivního zhola nic. Na každé události, třebas negativní, je možné nalézt něco positivního, a pokud to není nic jiného, je to to poučení, je to ta zkušenost. Naučit se to, o čem jsem právě stručně hovořil, je samozřejmě velmi náročné a velmi bolestivé, ale jsem opravdu velmi přesvědčen o tom, že osvojit si tuto schopnost, je pro život ohromně užitečné. A tedy důležité. Pokud byste tedy na základě poslechu této episody chtěli přemýšlet jen o jednom jediném, přimlouval bych se za to, aby to bylo právě toto.

No a abych se stoické filosofii v tomto díle úplně nevyhnul, je dobré uvědomovat si i ve chvílích radosti, že každá radost je nějakým způsobem časově omezená. Zjednodušeně řečeno se věnovat negativní visualisaci a přemýšlet o tom, jakým způsobem se ta která radost může pokazit; jak jsme na to, pokud se pokazí, schopni reagovat a jak můžeme předcházet tomu, aby se skutečně pokazila. Tedy se věnovat negativní visualisace, eventuálně meditaci, přičemž obě tyto psychologické techniky představuji v úvodních dílech tohoto podcastu.

Tolik k selhání, doufám, že jsem ve své snaze nějak artikulovaně a smysluplně vám představit své úvahy tak úplně neselhal (a pokud ano, zkušenost a poučení si můžete odnést i ze selhání cizího). Pokud vás napadá jiný způsob, jak se selháním pracovat a vypořádat se s ním, tak - jak jsem říkal - budu moc rád, pokud se o ni se mnou podělíte, pokud takovou zkušenost nemáte, srdečně vám blahopřeji.

Mějte se krásně, přeji vám, ať jste spíše úspěšní než selhávající, a busu se těšit na shledání s vámi třeba v komentářích na sociálních sítích tohoto podcastu, případně na e-mailu poikilestoa2021@gmail.com. A ne-li tam, tak u dalšího dílu Poikíle Stoá.