XVII. Nemám čas

Když se jen na chviličku zamyslíte, kolikrát jste se v poslední době setkali s větou nemám čas, ať už jste ji od někoho slyšeli, nebo sami někomu řekli? A když se zamyslíte o maličko víc - v kolika případech, kdy jste se s touto větou setkali, znamenalo nemám čas skutečně nemám čas, protože se věnuji něčemu důležitějšímu,a v kolika případech šlo namísto toho o vyjádření toho, že nechci; nezajímá mě to; zajímalo by mě to, ale znamenalo by to úsilí, které bych musel vynaložit, a to se mi nechce... ? Nebudu vám předstírat, že jsem schopen toho nějak smysluplně filosoficky uvažovat o fenoménu času, natož o něm říct něco chytrého ostatním. Proto si k tomu, abych se fenoménu času dotknul, pomůžu alespoň tím, že budu mluvit o nemění času. S časem je to, zdá se mi ostatně, podobně jako s penězi - dost jich má jen málokdo. A kdo skutečně má, většinou vám to neřekne.

Rád bych vám zde, už vcelku tradičně, poděkoval za zpětnou vazbu, kterou mi k podcastu poskytujete. Upřímně je to pro mě největší odměna za mé snažení a čas, který jeho přípravě a vzniku věnuji. A do jisté míry i odměna jediná protože, ano - je to skandální a nepochopitelné, ale je tomu skutečně tak, tento podcast má stále jednoho jediného předplatitele; totiž mě samotného. Vytrvejte proto prosím alespoň v té zpětné vazbě, díky některým z vás už mám i inspiraci pro themata dalších dílů. A to je skvělé.

Zpětnou vazbu ke mně můžete dostat řadou způsobů, Poikíle Stoá má svou stránku na instagramu i facebooku, můžete napsat e-mail na poikilestoa2021@gmail.com, případně veškeré kontakty i dosud zveřejněné episody naleznete na webu poikilestoa.webnode.cz. A nejen zpětnou vazbu, pokud byste se chtěli s ostatními posluchači podělit o svou zkušenost se stoickou filosofií a jejím studiem a zároveň promluvit v rámci podcastu, máte do pátku 20. května příležitost - všechny informace k tomu naleznete na facebookovém profilu podcastu Poikíle Stoá, případně si o ně můžete napsat kterýmkoliv ze shora uvedených kontaktních kanálů.

Ještě jedna věc mi dělá radost, totiž že podcastu přibývají noví posluchači - s tím ale zároveň přichází i jistá odpovědnost, proto bych zde ještě rád krátce shrnul, co je ke slyšení v dosavadních šestnácti episodách, kde vidím budoucnost episod dalších a jak je po mém soudu vhodné k poslechu, nebo četbě tohoto podcastu přistupovat. Tento podcast začal vznikat v zimě loňského roku, nedlouho po tom, co ke mně promluvila Prozřetelnost (nebo prostě jen obyčejná náhoda) a nejdřív mi dala setkat se s knihou o stoické filosofii, aby mě vzápětí nechala srazit autem na přechodu, a následně ještě navíc zavřela zemi do jednoho z mnoha lockdownů tak, abych měl spoustu času na to se nechat stoicismem zaujmout a začít se mu systematičtěji věnovat. Podcast Poikíle Stoá jsem začal tvořit primárně pro sebe, tak abych byl nucen k trochu soustavnějšímu studiu, než k jakému by vedla má přirozená přelétavost, a opakovanému promýšlení stoických myšlenek. No a když už podcast vymýšlím a píšu, byla by škoda jej nenahrávat a nepublikovat, ne? Já jsem přesvědčen, že rozhodně byla. Že znalost myšlenek stoické filosofie a alespoň základní povědomí o nich sotva může někomu způsobit nějakou škodu, ale zato může podstatně pomoci kvalitě jeho života tak, jako pomohla i mně samotnému.

Prvních devět episod podcastu je kompilativních, takových trochu Markovsko Aureliovských - třídění myšlenek a znalostí, shrnutí toho nejdůležitějšího a nejzajímavějšího, co stoicismus nabízí a může nabídnout, sem tam proložených myšlenkou vlastní. Od desáté episody se snažím méně kompilovat a shrnovat již jinými napsané a vyřčené a více se pouštět do vlastních úvah a myšlenek, více či méně stoicismem inspirovaných, v každém případě však stoicismem ovlivněných. To je ostatně i případ této episody. Tyto standardní episody jsou pak občas proloženy četbou textu jiného autora, obvykle stoického filosofa, přičemž k četbě se při tvorbě Poikíle Stoá uchyluji zpravidla pokud narazím na něco velmi zajímavého a inspirujícího, jako například Epiktétovu Rukojeť, nebo pokud mám chuť povídat a nahrávat, ale nemám napsanou ani promyšlenou standardní episodu.

A konečně poslední, zato nejdůležitější upozornění: nic z toho, co v tomto podcastu říkám, není pravda. Vše je jen moje představa, moje porozumění stoické filosofii, můj pohled na věc, třebas založený na vcelku zodpovědném studiu a promýšlení themat a myšlenek, které vám představuji. Pokud vám budou moje myšlenky vyhovovat, dávat smysl a třeba vás inspirují k tomu, abyste ve svém životě něco ze stoicismu zkusili prakticky používat, je to skvělé; pokud nabudete dojmu, že to jsou jen egomaniakální pindy do sebe zahleděných mužů a na základě toho začnete o svém životě a o sobě přemýšlet docela jinak, než jak to dělají stoikové, bude to pro vás fungovat a pomůže vám to k tomu, abyste žili lepší život, je to možná ještě lepší. Obecně je mým cílem při tvorbě tohoto podcastu spíše pokládat a nadnášet otázky a vést vás samotné k zamyšlení se nad odpověďmi na ně, protože stěží můžu říct, že já sám znám správné odpovědi... a vlastně si nejsem jist, zda vůbec to, zda správné odpovědi existují. - V každém případě nic z toho, co jste v tomto podcastu slyšeli, nebo uslyšíte, není dogma, nevývratná pravda, o níž není třeba pochybovat a přemýšlet o jejím smyslu, právě naopak - o všem je třeba pochybovat. To ovšem jen proto, že jsem vám doposud neřekl, abyste nikdy, v žádné situaci a žádném případě nepoužívali písmo Comic Sans. Ne, ani ironicky ne.

Abych se ale konečně dostal k času, respektive k nemění času: jak jsem už řekl v úplném úvodu této episody, nikdo nemá na nic čas. Nebo to alespoň tvrdí. Nebudu se pouštět do úvah nad tím, zda je vůbec možné mít - mít ve smyslu vlastnit, nebo alespoň držet - něco jako je právě čas, ale pro dobro své i posluchačů budu větu nemám čas interpretovat jako mám na práci něco důležitějšího. (Jestli máte chuť na obtížně srozumitelné abstraktní úvahy, přečtěte si Ristovu Stoickou filosofii.)

Pokud se zrovna připravuji na důležité vystoupení před soudem a přítel, třeba nám již známý Publius, se na mě obrátí s ním, abych šel sledovat zápas do cirku, nebudu mu lhát, pokud mu řeknu, že nemám čas. Jenže to je, zdá se mi, méně častý způsob použití výrazu nemám čas. Obvykle totiž slýcháme, že někdo nemá čas, namísto toho, aby nám pravdivě odpověděl, že ho to, co mu nabízíme, nezajímá, neláká, nechce se mu věnovat se nabízené činnosti. Jednoduše proto, že použiju-li nemám čas, dávám tím najevo že mám právě nějakou tu již zmíněnou důležitější práci, a vyhnu se tak otázkám na to, co tedy dělám a zda mi opravdu přijde smysluplnější věnovat tři hodiny sledování dospělých mužů, jak po ledové ploše prohánějí kotouč z vulkanizovaného kaučuku, než hodinu číst (nebo poslouchat v rámci jistého vynikajícího podcastu) Epiktétovu Rukojeť a pak hodiny další sebezpytně přemýšlet nad tím, proč jsem dosud žil tak nerozumně.

Já osobně - a budu o tom podrobněji mluvit v příští episodě - jsem si pro sebe ze stoické filosofie vzal několik myšlenek, které se snažím zakomponovávat do svého vlastního života. V souvislosti s thematem této episody za zmínku stojí myšlenka shrnutelná jako memento mori, resp. carpe diem (o kterém podrobněji mluvím v episodě XIII.); obecný apel na racionalitu a přemýšlení o tom, co dělám - který se stoickou filosofií táhne jako Ariadnina nit, a dokonale shrnutý v Aureliově výroku Nemá smysl dělat cokoliv beze smyslu a má velmi oblíbená trichotomie kontroly (podrobněji rozebraná v episodě IV.)

Apely abychom pamatovali na smrt, respektive užívali dne, jak se obvykle překládají zásady memento mori a carpe diem nám připomínají naši smrtelnost. Připomínají nám ji proto, abychom si uvědomovali vzácnost a omezenost svého času a neplýtvali jím. Připomínají nám ji i proto, abychom se zamýšleli nad tím, co děláme, a dělali spíše to užitečné a smysluplné, než zabíjeli čas a nechávali jej bez užitku plynout. Pokud nemáme čas, jen málokdy jej nemáme proto, že jsou naše dny plné užitečného a smysluplného, ale naopak proto, že příliš mnoho času věnujeme činnostem, které jsou pouhým trávením času, avšak nikoliv jeho užíváním. Může to být ledacos: sledováním televise a sociálními sítěmi počínaje, hodinami strávenými nakupováním (pokud mu věnujete dvě hodiny týdně, udělá to během jediného roku dohromady více než čtyři dny, více než čtyři dny strávené v tom příšerném prostředí obchoďáků... to zní hůř než čtyři dny odnětí svobody zmiňované v minulé episodě) a konče vedením planých rozhovorů pro mluvení samé. To poslední je obzvlášť zrádné - sledování televise, brouzdání Instagramem, nebo bloudění skrze uličky hypermarketu bude za smysluplně strávený čas považovat asi málokdo. Zato rozhovor s jiným člověkem může snadno vyvolat dojem, že je hodnotný ze své podstaty. O tom však nejsem tak docela přesvědčen, podle mého soudu je taková hodinka a půl strávená sledováním dvaadvaceti milionářů zápolících o jeden balón často smysluplnější, než stejně dlouhý rozhovor o banalitách a nepodstatných věcech.

S tím samozřejmě souvisí i apel na racionalitu v tom, co děláme - pokud totiž máme na paměti skutečnost, že nejsme nesmrtelní, chápeme, že čas jako omezený statek je vzácný. A pokud chápeme, že náš čas je vzácný, měli bychom být vedeni nakládat s ním rozumně. Tedy se vědomě zamýšlet nad tím, jak jej vynakládáme, jak bychom jej vynakládat měli a chtěli. Třeba vážit, jaký je pro nás vhodný poměr času stráveného prací a času volného; zda má opravdu smysl kvůli penězům věnovat všechen svůj bdělý čas práci, nebo starostem a obavám s prací spojeným. Já sám jsem přesvědčen, že nemá. Že je v prvé řadě třeba věnovat se činnostem, které nás naplňují - a pokud je to právě práce, je to vpravdě ideální stav, neboť nám dělání toho, co nás naplňuje, zároveň zajistí prostředky pro život. Jenže ideální v životě bývá spíše výjimečné...

Trichotomie kontroly nám pak může pomoci v identifikaci času, který můžeme využít jinak. Spoustu času totiž trávíme způsobem, který si tak docela vybrat nemůžeme - naše těla i mysli potřebují spát, naše útroby potřebují trávit nějakou tu potravu, máme povinnosti, kterým se nemůžeme vyhnout, ať už z jakéhokoliv důvodu. Trichotomie kontroly by nás tudíž měla vést k tomu, abychom svou pozornost při posuzování toho, jak svůj čas trávíme, věnovali času, jehož využití je v naší moci a nermoutili se tím, že naše tělo potřebuje spát osm devět hodin denně. Pokud potřebuje, potřebuje, dopřejte mu to, ale nemarněte těmi zbylými patnácti či šestnácti hodinami, jejichž využití ve vaší moci je.

Obecně řečeno jsem tedy, jak už je asi zřejmé z toho, co jsem řekl až doposud, přesvědčen, že naprostá většina těch, kdo se kolem nás řítí s výkřikem o tom, že nemají čas, jej nemají ne proto, že by svých 24 hodin denně vyplňovali jednou smysluplnou činností vedle druhé, a tak skutečně naráželi na limity času; nýbrž proto, že se svým časem neumí hospodařit, respektive o tom, jak se svým časem nakládají, ani nepřemýšlejí. A ve chvíli, kdy o tom, jak svůj čas užíváte nepřemýšlíte, samozřejmě že budete tendovat k tomu jím plýtvat. To se vám totiž bude stávat i když o smysluplném využívání času budete přemýšlet a budete se snažit jej nemarnit...

A až příště budete chtít někomu říct, že nemáte čas, odpovězte sami sobě: nediv se; dokud si ho neuděláš, ani ho mít nebudeš...