Zdravím vás a vítám vás u dvacáté - už dvacáté - episody Poikíle Stotá, podcastového občasníku věnovaného stoické filosofii. Na tuto episodu jsme se, vy i já, trochu načekali, respektive jsem se načekal na to, než se ve mně setká vůle tvořit další díl podcastu, které mám poměrně dost, tak jako mám poměrně dost i nápadů, o čem by další...
Když se jen na chviličku zamyslíte, kolikrát jste se v poslední době setkali s větou nemám čas, ať už jste ji od někoho slyšeli, nebo sami někomu řekli? A když se zamyslíte o maličko víc - v kolika případech, kdy jste se s touto větou setkali, znamenalo nemám čas skutečně nemám čas, protože se věnuji něčemu důležitějšímu,a...
Zatímco předchozí episody byly často inspirovány buď životem přímo mým, když jsem se setkával s výzvou k trhání dne na každém kroku po římských ulicích - a samozřejmě si magnet s tímto mottem přivezl a hrdě umístil na čestné místo na lednici, nebo když jsem ztratil osobu mně drahou; případně životem mých blízkých, jako v případě mého přítele Publia...
Volentem fata ducunt, nolentem trahunt.
Podpořte vznik podcastu - načtěte QR kód ve svém mobilním bankovnictví:
Podpořit podcast můžete také měsíčním předplatným.